Jednou se do Palestiny vrátíme

Náš první den v Palestině byl ve znamení přejezdů, a toz území „velkého Jeruzaléma“ na Západní břeh. Nejprveje nutné se dostat skrze velkou zeď známou jako „zeď hanby“separující Izrael od palestinských teritorií. Jen velmi těžcese nám dařilo chápat, proč takový železo-betonový kolosrozděluje silnici, kterou jsme přijížděli, na dvě části. Tatozeď se táhne v celkové délce zhruba 770 kilometrů a jevybavena ostnatým drátem a hlídkovými věžemi s kamerovýmsystémem. Tato zeď zcela protiprávně stojí z 85% napalestinském území a krade tak další palestinskou půdu,především se zdroji vody, a brání tak nejen komunitěv normálním životě, ale i palestinským farmářůmv přístupu k jejich polím. Mezinárodní soudní dvůrprohlásil celou zeď za ilegální a uložil Izraeli odstranit ji,ale ten staví dál v rozporu s rezolucemi, které vydalomezinárodní společenství. Opravdu jsme si připadali, jako bychomvjížděli do vězení s nejvyšší možnou mírou ostrahy.

Nemohli jsme se zbavit pomyšlení na to, jací lidé v tomtovězení asi žijí, jaký je jejich zločin a zdali vůbec měliprávo na to zúčastnit se nezávislého soudního řízení. Tohlebyly jedny z prvních otázek, které jsme si kladli při našempříjezdu do Palestiny.