Proměnila Vršovice i uměleckou scénu. Teď Václavová „odložila šaty“ v intimní knize
Zakladatelka festivalu 4 + 4 dny v pohybu, kurátorka galerií Vzlet a ProLuka, autorka i pedagožka Denisa Václavová si ve své nové knize „odložila šaty“ a šla takzvaně s kůží na trh. Své osobní vzpomínky a intimní úvahy otevírá nejen v ní, ale i v rozhovoru pro Forbes Life. Kdo je a co dělá žena, která již třicet let vede mezinárodní festival současného umění, pořádá výstavy a nastartovala proměnu Vršovic ve vyhledávanou kulturní a společenskou destinaci?
Scházíme se spolu uprostřed sídliště na pražských Hájích, v budově někdejšího multikina Galaxie. Do jeho sálů letos na podzim přesídlilo hned několik kulturních institucí; vedle Dejvického divadla, Minoru, DAMU a DanceConnected tu do června 2026 zakotvil i festival 4 + 4 dny, který Denisa Václavová před třiceti lety zakládala.
Místo pokladen, kde se prodávaly lístky a pražil popcorn, teď stojí monumentální bar se třemi tisíci lahvičkami různobarevného obsahu, který představuje lidské vlastnosti a emoce. Nesou nálepky jako „Serotonin“, „Blbost“, „Ego“, „Otupělost“ nebo „Zranitelnost“. Drink vám tu z nich ale neumíchají; jde o uměleckou instalaci Krištofa Kintery – Denisina životního partnera, který festival spoluvytváří.
Denisa s Krištofem spolu mají dvě dcery, Emmu a Mayu, které jsou ve veřejném prostoru vidět také čím dál více. Emma studuje společenské vědy v Kodani a Riu de Janeiru a Maya se zabývá grafickým designem a herectvím – hrála například ve filmech Buko nebo Sbormistr.
Znát alespoň trochu osobní background autorky se při čtení její poměrně útlé, do světle růžové látky zabalené publikace prosycené uměním více než hodí. Jde totiž o osobní vzpomínky a asociace spojené s obrazy současných umělců, které Denisa Václavová podobným způsoben zpracovávala pro literární časopis Tvar.
„Tady jsem se ale nechtěla věnovat dalším uměnovědným textům, které jsou pro mě denním chlebem,“ říká kurátorka, jež stojí za programem vršovických galeriích Vzlet a ProLuka, připravuje výstavy do nemocnice Motol a spolupracuje také s Kunsthalle Praha, pro niž připravila výstavu Ester Geislerové a chystá tam už další projekt.
Ve svých předchozích knihách Site Specific a Divadlo v netradičním prostoru navázala absolventka DAMU a UMPRUM na svou vědeckou práci i zájem o veřejný prostor a netradiční místa pro umění, tady šla ale do vlastního soukromí.
„Vzpomněla jsme si na své volné psaní, se kterým jsem začala už v pubertě a konečně jsem mu mohla dát prostor,“ vysvětluje.
Když usedáme ke stolu, abychom spolu do knihy Odložit šaty nahlédly, odkládáme rovnou i formální tón a bavíme se spolu nejen v rovině novinář a respondent, ale jako dvě ženy a matky. Knihu Odložit šaty totiž Denisa Václavová věnovala „ženám svého rodu“ – babičce, prababičce, matce, sestře a svým dcerám.
„Myslela jsem na dlouhou cestu žen našeho rodu, v němž muži chyběli. Pradědeček zemřel ve válce, pak se tam různě nějací muži objevili, ale zase se ztratili nebo se o nich zkrátka nemluvilo,“ vysvětluje. Nejde však o autobiografii, realita se zde mísí se vzpomínkami a dětskými představami malé i dospívající Denisy.
„Když tady spolu sedíme, nejsem to jen já v tento okamžik, ale sedí tu i pětiletá a osmnáctiletá Denisa, svobodná Denisa, ale i Denisa, která se stala maminkou. Skrze tuto optiku jsem myslela i na ostatní ženy v mém životě,“ dodává k úvahám, které vtělila do své „poezie v próze“.
Její babička pocházela z Užhorodu a v rodině se traduje, že odtamtud do Prahy došla tisíc kilometrů téměř pěšky.
„Slýchávala jsem jako dítě, že babička přišla do Prahy, našla si pozemek na kolonii Slatiny a s dědečkem tam postavili dům. My jsme pak z Vršovic na Slatiny často chodili a máma vždycky vyprávěla, že se právě tam narodila,“ vzpomíná Denisa na místa, která stejně tak ukazovala i svým dcerám. „Když se Maya hlásila na Hellichovku, tak právě s fotografickým cyklem ze Slatin,“ dodává.
Se svými dcerami Denisa Václavová před časem na popud umělkyně Kamily Ženaté připravila do galerie v Hybernské umělecký projekt Moje boty, tvoje boty.
„Když babička ze Slatin odešla, našla si byt ve Vršovicích a pracovala u dráhy. Velmi ale toužila po hlíně a pořídila si domeček na Sázavě, kde pak vyrůstaly i moje dcery. Právě o něm tento projekt byl a kniha na něj v něčem navazuje,“ poodkrývá Denisa Václavová svou rodinnou historii.
S Kamilou Ženatou nyní Denisa Václavová na rok 2027 připravuje sérii tří skupinových výstav na téma sebepoznávání a aktivní imaginace, které proběhnou v Památníku Terezín, v Galerii v Roudnici nad Labem a v Praze.
Když se Denisa zamýšlí nad nejdůležitějšími milníky svého života, nachází je často ne ve velkých „aha momentech“, ale v docela obyčejných chvílích, jako když se svými dcerami a svou matkou ležely na zemi a pozorovaly hvězdy.
„Byl to pro mě moment smíření a odpuštění všech křivd, kterým jsem byla vystavena v dětství a dospívání,“ dodává nad jedním z obrazů v otevřené knize. Další takové momenty se vážou k její babičce a zahradě, na níž spolu s ní vyrůstala.
„Vnímala jsem rytmus roku skrze semínka zabalená v novinovém papíru a čekající na jaro nebo letní zavařování. Babička se mnou příliš nemluvila, ale vyjadřovala mi podporu a lásku jemnými gesty, jako byl upečený vdolek,“ vzpomíná.
Právě nová kniha byla pro Denisu Václavovou momentem, kdy si sama mohla „odložit“ určitou tíhu, kterou nosí na bedrech během své každodenní práce.
„Většina mé práce je servisem pro ostatní – jako kurátorka, organizátorka, producentka i pedagožka vytvářím podmínky pro to, aby se mohli realizovat jiní. Teď jsem si konečně i já mohla „odložit“, otevřít se a být sama se sebou.“
Nad otázkou, kdy si toho na sebe naopak nejvíce „nabrala“, se dlouho nezamýšlí. „Určitě tady s Galaxií,“ ukazuje kolem sebe na prostor, v němž pod hlavičkou 4 + 4 dny spravuje dva výstavní prostory.
V jednom z nich do konce prosince probíhá interaktivní výstava Davida Böhma a Ondřeje Buddeuse nazvaná Planeta hlava, ve druhém do konce ledna tematická skupinová výstava na téma Sídliště. Pak na ně naváže projekt dvanácti ilustrátorů, kteří do dvanácti modelů paneláků vtělí různé příběhy.
K projektu Kulturní stanice Galaxie Denisu Václavovou přizval umělecký šéf Dejvického divadla Jiří Havelka: „Před dvěma lety jsme začali přemýšlet o tom, jak oslavíme třicáté narozeniny festivalu. Do toho mi zavolal, že se Dejvické divadlo bude stěhovat, a jestli bychom jim nové prostory nepomohli zabydlet, protože na to jsme experti,“ směje se.
Festival 4 + 4 dny totiž tradičně probíhá v pro umění netypických a jindy opuštěných prostorech – často takových, které čekají na povolení, než je bude moci developer proměnit v nějaký nový projekt. V minulosti šlo například o Desfourský palác, Erpet, dům U Stýblů, dům Mezinárodního svazu studentstva v Pařížské.
Festival, který kombinuje divadlo, přednášky a výtvarné umění, začínal v roce 1996 ve staré kanalizační čističce a pokračoval v ČKD Karlín – v místě, kde dnes stojí Forum Karlín, nebo v Holešovickém pivovaru. V té době Václavová působila jako produkční v pražském klubu Roxy.
„Od roku 1992 to byl experimentální prostor, který se stal kolébkou osobností a subjektů, které se posléze formovaly v různé další festivaly a akce. Já jsem se tam potkala s Pavlem Štorkem, který mi tenkrát někde na baru navrhl, že k nám přivezeme zahraniční soubory, protože to tu nikdo nedělá,“ vzpomíná na úplný začátek mezinárodní akce, která do Česka vozí desítky zahraničních tanečních souborů ročně. Začínala jako festival pohybového divadla a postupně na sebe nabalila i výtvarné umění.
V Galaxii již není 4 + 4 dny osmidenním festivalem, ale spíše celosezonním nebo celoročním. Na místě může působit do června 2026, s možným prodloužením. Jeho 30. ročník probíhal od září do prosince a ten příští na něj naváže hned od ledna do června. Nabídne například divadelní představení o sebehodnotě nazvané K sobě, které připravuje osmnáct mladých lidí mezi šestnácti a jedenadvaceti roky.
Podobným způsobem jako u zmiňovaných prostor nastartovala Denisa Václavová i proměnu celé čtvrti Vršovice do její dnešní podoby místa, které láká za kulturními a společenskými akcemi. Má tu na starosti výstavy v kulturním centru Vzlet.
„Baví mě, že je to kulturní křižovatka, kde se setkávají různé skupiny lidí. Není to jen galerie pro odbornou veřejnost, ale přicházejí sem i děti nebo senioři. Mám radost, když můžu lidem zprostředkovat kontakt s uměním, které je osloví,“ říká kurátorka.
Podobnou myšlenku má také v galerii ProLuka, která se zaměřuje na umění ve veřejném prostoru. Na jejím původním místě už staví developer, a tak se před několika lety posunula o kousek vedle do parku u ulice Slovenská. Aktuálně tam stojí sochy od Radka Mužíka, Vojtěcha Míči nebo Hilda Kolektiv.
Vedle tohoto prostoru vybírá Denisa Václavová ve spolupráci s předním chirurgem Robertem Lischkem také výtvarná díla do Fakultní nemocnice Motol, kde je nyní k vidění socha Ruka od Moniky Horčicové nebo výstava Neviditelná báseň představující současnou malbu.
Denisa Václavová a její partner Krištof Kintera umění nejen vytvářejí a zprostředkovávají lidem, ale také jej sami sbírají – část své sbírky představili v roce 2023 v galerii Prostora.
„Naše sbírka je velmi různorodá, od fotografie přes malbu, sochu, instalaci až po koncept. Sleduju mladé umělce, čerstvé absolventy, ale chodím i do ateliérů umělců mé generace. Právě setkávání s umělci – blízkost a porozumění, kterou mi to dává – mám na tom všem nejraději.“
The post Proměnila Vršovice i uměleckou scénu. Teď Václavová „odložila šaty“ v intimní knize appeared first on Forbes.