Náš kosovský problém

O prezidentu Miloši Zemanovi se ne nadarmo říkalo, že by pro dobrý bonmot i vraždil. Neodpustil si to ani na státní návštěvě Srbska, kdy jeho první slova po výstupu z letadla směrem k srbskému premiérovi byla „Mám rád Srbsko a Srby. Na rozdíl od Kosova“. Vlastně to zas tak dobrý bonmot není, ale českému prezidentovi opět zajistil jeho pár minut slávy neb ho po delší době citovaly i přední světové agentury. Srbům udělal na jeden den radost, druhý den už zprávy o jeho návštěvě zapadly kamsi na zadní strany novin.

Více poprasku způsobila Zemanova slova v České republice, kde Zeman dokonce vyzval vládu k přehodnocení diplomatického uznání nezávislého Kosova, ke kterému sám přispěl víc než kdokoliv jiný, když na jaře 1999 rozhodl o účasti ČR na operaci bombardování Jugoslávie (aby začalo, muselo být jednohlasně schváleno všemi členskými státy NATO – Miloš Zeman měl tehdy unikátní možnost bombardování Srbska zabránit…).

Jenže Kosovo dokáže u části české veřejnosti způsobit dodnes poměrně silné emoční výkyvy. Asi to není nic překvapivého. Máme tendenci přirozeně fandit spíše národu kulturně blízkému, což jsou nepochybně slovanští Srbové více než převážně muslimští Albánci (i když pozor, jsou mezi nimi i katolíci – k nim patří třeba většina albánských zlatnictví v Praze). To samozřejmě nevadilo slovanským Srbům vzájemně se vyvražďovat se slovanskými Chorvaty a Bosňáky, ale to je zase jiná story. Na ten příběh se ale dají naroubovat i vlastní ideologická schémata – krajní levice tak v devadesátých letech viděla ve válce v Jugoslávii proces prosazování globální dominance světového kapitálu a v srbském prezidentu Slobodanu Miloševičovi pak jakéhosi evropského Fidela Castra, který se jediný dokáže vzepřít Spojeným státům. Pak přišly konspirační teorie o tom, jak to vše je součástí jakéhosi západního spiknutí na rozbití slovanských států, popřípadě jde o jakési společné západní a islámské spiknutí proti Srbsku. A po odtržení Krymu se přidaly argumenty (to tvrdil i prezident Zeman), že to je přímý důsledek neuváženého vyhlášení kosovské nezávislosti. Jistě, kdyby žádné Kosovo neexistovalo, Vladimir Putin by se k záboru Krymu nikdy neodhodlal…

Celý příběh Kosova přitom není ničím jiným, než variací na jedno z nejstarších schémat v dějinách lidstva: boj dvou skupin o jedno území. V tomto případě boj dvou národů, z nichž oba mají na Kosovo historické a emocionální vazby a dokážou shromáždit nekonečné množství argumentů různé kvality, proč musí být Kosovo srbské, popřípadě albánské. A (kupodivu) ani jedna strana není samý Mirek Dušín, popřípadě Dlouhé bidlo… Jedna se hájí sebeurčením národů, druhá neporušitelností hranic.  Podstatné ale je, kdo nese největší vinu na eskalaci konfliktu.

Ovládáte-li území, kde z devadesáti procent žije odlišné etnikum, můžete s ním zkusit vyjít po dobrém (což nemusí vyjít) anebo po zlém (a to nevyjde určitě). Autonomie Kosova byla jistou šancí na udržení oblasti v rámci Jugoslávie, ovšem v podmínkách totalitního komunistického státu se nikdy nemohla plně rozvinout. Jakmile se sytém začal rozkládat, energie prakticky všech národů někdejší Jugoslávie se bohužel nenapřela směrem k demokratickým a tržním reformám (jako třeba u nás), ale k řešení národnostní otázky. Protože každý byl přesvědčen, že zrovna jemu se dařilo neoprávněně hůře – samozřejmě na úkor těch druhých. Toho dokonale využil srbský komunistický  předák Slobodan Milošević, který je za rozpad Jugoslávie odpovědný více než kdokoliv jiný. Byl to například on, kdo začal tisknout bankovky bez souhlasu federální banky a byl to on, kdo odmítl respektovat vnitřní hranice Jugoslávie, což zcela jednoznačně řekl při zahájení haagské mírové konference 7. září 1991 (tehdy mimochodem odmítl asi poslední reálný návrh na řízený rozpad země). Snažit se udržet si kontrolu nad územím, kde žije dva miliony občanů jiné etnické skupiny tím, že jim zruším autonomii, menšinové školství a vyházím je z práce, je samozřejmě recept na rebelii. Ta nejprve přišla ve formě nenásilného odporu a budování paralelní společnosti pod vedením spisovatele Ibrahima Rugovy, ale když to nevyšlo, objevili se ostří „hoši z lesů“. Překvapit to nemohlo snad nikoho… A pak přišla intervence NATO, jejímž výsledkem po mnoha letech tápání je stát, který opravdu není novým Švýcarskem, ale (ačkoliv většinu jeho obyvatel tvoří muslimové) je alespoň konzistentně pro-západní a dokonce i pro-izraelský.

Ona intervence přišla po frustrující zkušenosti tří let bosenského konfliktu se 100 000 mrtvými. To nikdo nechtěl zažít znovu. Přišla ve chvíli, kdy Milošević eskalací konfliktu na Kosovu odváděl pozornost od neutěšené domácí situace. Přišla poté, co Milošević odvolal všechny vysoké důstojníky (včetně náčelníka generálního štábu a šéfa tajné policie), kteří měli tolik rozumu, že mu další eskalaci rozmlouvali. Přišla poté, co Milošević odmítl podepsat dohodu v Rambouillet, za kterou by dnes jakákoliv srbská vláda dala půl království, protože zajišťovala nekonečně větší srbskou přítomnost v Kosovu než nyní. A nezávislost přišla až po devíti letech složitého a bolestného hledání odpovědi na otázku: „co s Kosovem?“. Protože nikdo na Západě nebyl z myšlenky nového státu nadšený. Ale jaká byla alternativa? Bylo Srbsko připraveno přijmout Kosovo velkoryse zpět, ale změnit se ze srbského národního státu na stát srbsko – albánský? Na stát, kde se bude v parlamentu mluvit albánsky? Kde bude polovina armády albánská? Kde díky neúprosné demografické logice budou mít Albánci jednou většinu? Kde bude dvojjazyčnost nevyhnutelná?  Ne, to v Srbsku nikoho ani ve snu nenapadlo. Místo toho se společnost opájela mýtickou představou, že Kosovo je naše, protože si to prostě myslíme… čehož nejčastějším vizuálním vyjádřením je i v Česku oblíbený slogan „Kosovo je Srbsko“. Není. Prostě není…

V odmítání reality podporovali Srby i jejich čeští příznivci, kteří by nejradši za Kosovo bojovali do posledního Srba. Doporučil bych jim projev srbského prezidenta Vučiće v parlamentu, kde tento někdejší krajní nacionalista vyzval Srby, aby si vybrali mezi sladkou lží a hořkou pravdou a uvědomili si, že kompromis není porážkou, ale vítězstvím.

Vyšlo na www.konzervativninoviny.cz