Hořký samet: Havárie (9. díl)
Kapitola třetí (část první)
Slepice nebo vejce?
PÁR DNÍ po večírku na Akademii umění se na Ukrajině ze záhadných důvodů roztavil nukleární reaktor v Černobylské atomové elektrárně a oblak smrtonosného prachu započal svojí pouť napříč evropskou oblohou. Zatímco většina západních sdělovacích prostředků spustila pokřik a varovala populaci před radioaktivním deštěm, za železnou oponou se naopak autority rozhodly jakoukoli zprávu o nukleární nehodě ututlat. V týdnu před prvním májem hlásil český rozhlas občasné přeháňky a vlahé májové teploty. Televize zaplnila vysílací prostor banálními záběry ze soutěže o nejlepšího pěstitele krav a rozhovory s mladými atlety připravujícími se na světový pohár. Viděli jsme, jak se senilní prezident republiky na Ruzyňském letišti obřadně líbá s přestárlými představitelemi zemí Varšavské smouvy. Bývali bychom neměli nejmenší tušení o blížícím se nebezpečí, kdyby otec u večeře nenaladil Hlas Ameriky.
„Už zase, Jirko?“ Máti vyčítavě vzdmula nozdry. „Nemůžeš toho alespoň u jídla na chvilku nechat?“
„Co pořád máš, zlato? Chci si jenom poslechnout zprávy.“
Rušička toho dne kvílela o poznání hlasitěji než obvykle. Z rozbouřených vln se vynořil hlas reportéra, Karla Jezdinského, jako S.O.S volání potápějící se lodi.
„Juíííí . . . řetězová reakce . . . grrrr . . . v noci z dvacátého šestého dubna . . . juíííí . . . nukleární reaktor . . . grrrr . . . vymknul kontrole . . . grrrr . . . tisíce obětí . . . juíííí . . . globální katastrofa.“
Chvíli mi trvalo, než jsem si poskládala dohromady jednotlivé útržky jeho vět. Došlo mi, že nejen pan Jezdinský, ale my všichni se nacházíme na palubě potápějícího se vraku. V mysli mi nabobtnala představa atomového mraku. Vznášel se nízko nad Bobovkou a výhružně zastiňoval zapadající slunce jako obrovský hřib satan.
„Tati?“ Se slzami v očích jsem pohlédla přes stůl. „Myslíš, že nastal konec světa?“
Dvě vrásky kolem matčiných úst se o poznání prohloubily a Marta si žalostně povzdechla. Naštěstí otcův optimismus převážil nad našimi katastrofickými vizemi.
„Doufejme, že následky nukleární katastrofy nebudou zase až tak vážný, jak to teď vypadá.“ Zapálil si Spartu a vyfoukl nad stůl oblak kouře. „Já v tom výbuchu vidím prst boží. Podle mě to znamená začátek konce studené války.“ Nadějně prorokoval. „Je na čase, aby se už lidi konečně probudili. Takových potenciálních Černobylů je ve východní Evropě celej tucet. Každej z nich představuje větší hrozbu pro světový životní prostředí, než všechny sovětský jaderný střely dohromady. Osobně jsem toho názoru, že nastalá situace Gorbačevovi pomůže urychlit proces nukleárního odzbrojení výměnou za masivní finanční pomoc ze strany Spojených Států.“
„Ale co ale stane s námi?“ Vykřikla Marta.
„Jsme tu jako slepice za plotem!“ Máti si kousala nehty.
Otec si zachoval klid.
„Když jsem před lety plánoval přestavbu našeho domu, počítal jsem s možností nukleárního konfliktu.“ Přiznal se. „To je taky důvod, proč jsem se namáhal kopat tak hlubokej sklep a proč jsem tam do stropu zabetonoval olověný desky.“
Ostré vyzvánění telefonu nás všechny nadzvedlo ze židle.
„Pronto?“ Marta zvedla sluchátko. „Si, amore. Už jsme o tom slyšeli.“
Její italský snoubenec si dělal starosti o naše zdraví. Podle RAI 1 se totiž černobylský oblak nezadržitelně blížil k Praze. Italská televize předpokládala, že jestli se během noci neotočí vítr, mohli bychom k ránu očekávat radioaktivní spršku.
„Takže dneska večer už asi nebudeme pálit čarodějnice?“ Zklamaně jsem usoudila.
„Nebesa se otevřou a nastane peklo na zemi . . . juíííí.“ Rádio skučelo v pozadí. „Není určitě náhoda . . . grrrr . . . že černobýl je hořká, jedovatá rostlina.“ Pan Jezdinský dramaticky podtrhl spojitost mezi názvem ukrajinského města a Nosterdamovým proroctvím. „Ve středověku byl prý černobýl nepostradatelnou součástí čarodějných lektvarů . . . juíííí . . . navíc zrovna kolem nás prolétá Halleyova kometa . . . grrrr . . . Poslední soud je na spadnutí.“
Otevřela jsem okno a hledala znamení zkázy na zataženém horizontu. Temné síly se opět chystaly udeřit z východu. Vypadalo to, že se schyluje k ničivé bouřce. Jakoby za oponou mraků kolem bublajícího kotle čarodějnice rejdily na koštěti.
„Nebudeme čekat, až to na nás spadne.“ Otec zavelel do akce. „Nejlepší, co v týhle situaci můžeme udělat, je zalízt do sklepa a počkat, až se to přežene.“
Pracovali jsme v týmu. Bleskově jsme vybavili zaprášenou místnost za kotlem nafukovacími matracemi a jídlem. Máti nečekaně odhalila utajenou zásobu trvanlivých potravin a konzerv ve špajzu. Taky se před lety připravila na nukleární konflikt.
„Vždycky jsem se v hloubi duše obávala možnosti, že svět vyletí do povětří.“ Přiznala se, zatímco jsem jí pomáhala nosit pytlíky cukru, mouky a špaget dolů po schodech. „Jestli máme umřít, tak alespoň s plným žaludkem.“
Pomyslela jsem si, že na někoho, kdo tak přísně dohlíží na moji štíhlou linii, to bylo trochu zvláštní prohlášení.
Otec pečlivě stáhl žaluzie na oknech a zavřel klapky v obou komínech. Vypnul aparaturu a nezapomněl vzít dolů plynové masky a ochranné chemické obleky, jež měl ze zákona nařízeno uchovávat v garáži pro případ, že by na aparatuře něco vybouchlo. Ke standardní výbavě naší domácnosti patřil také prototyp dozimetru: což byl další vynález doktora Šteineina, který otec zamýšlel v budoucnosti patentovat.
„Teď se nám bude hodit!“ Liboval si. „Konečně mám příležitost ho pořádně otestovat.“
„No, to je teda super.“ Sestra zvedla zmalované oči v sloup a potřásla blonďatou hřívou, jako by chtěla naznačit, že je otec magor. „A na co máš tohle?“ Ukázala na laboratorní láhev, kterou přinesl z garáže. Etiketa s umrlčí lebkou a skříženými hnáty naznačovala, že v ní snad uchovává nebezpečný jed.
„Řekl jsem si, že určitě nic nezkazím, když s sebou vezmu trochu rumu.“ Rošťácký úsměv zvrásčil otcovu hladce vyholenou tvář. „Vždycky se může hodit jako desinfekce.“
Než jsme byli připraveni zalehnout v krytu na matrace, otec nám dal pět minut, abychom si v pokoji sbalili nejnutnější potřeby. Utíkala jsem nahoru a sebrala z nočního stolku růženec a z postele plyšového medvěda Míšu. Ačkoli byl obrovský Míša neskladný a také dost ošuntělý, považovala jsem jeho přítomnost v krytu za nezbytnou k svému přežití. Za komunismu všechny školou povinné děti musely jednou za měsíc v sobotu ráno povinně absolvovat cvičení civilní obrany. Poslušna pravidel správného chování při nukleární hrozbě jsem si navlékla pláštěnku a nazula vysoké holínky. Podle návodu jsem také použila dva prázdné igelitové pytlíky k ochraně rukou. Natáhla jsem si je až po loket a utáhla je na zápěstí gumičkami do vlasů.
„Jedna . . . dva . . . tři . . . zvuková zkouška.“ Amplión veřejného rozhlasu chrčel venku z pouličního sloupu v předvečer prvomájových oslav.
Povytáhla jsem roletu, abych se podívala, co se děje na ulici.
Začínalo se stmívat. Viděla jsem plápolající ohně v sousedovic zahradách. Siluety místních puberťáků neohroženě přeskakovaly plameny. Stín pana Šimka slídil kolem našeho plotu. Našeho pomlouvačného souseda ani trochu nezaujala stahující se mračna na východním obzoru, natož aby tušil, jak jsou smrtonosná. Napadlo mě, že bych ho asi měla varovat, ale tušila jsem, že by moje slova nevzal vážně. Byl to přesně ten typ člověka, co věří každé blbosti, kterou slyší v televizi. Přesto jsem se neubránila pocitu viny, když jsem potichu spustila žaluzii v okně a ponechala bezbranného starce jeho osudu.
„Co je to za maškaru, Trumpetko?“ Otec vyprskl smíchy, když jsem se objevila ve dveřích. „Tohle ti bude platný jako mrtvýmu kabát!“
„Prosím tě, hned si sundej ty gumičky, nebo ti zaškrtí cirkulaci.“ Máti mi pomáhala sundat z rukou pytlíky.
Hlasité dupání předcházelo sestřinu příchodu do sklepa. Marta si oblékla nejprůhlednější ze všech elastických triček, co našla ve skříni. Její minisukně se zdála o pár čísel menší, než by se normálně slušelo. Na obličej si nezapomněla nanést tlustou vrstvu mejkapu.
„Nezdá se ti, že jsi to nějak přehnala?“ Kroutila hlavou máti.
„Vůbec.“ Marta se nenechala vyvést z rovnováhy. „Jestli mám zemřít mladá, tak u toho chci aspoň vypadat krásná.“
Sklep voněl klíčícími brambory a nahnilými jablky, jež máti přes zimu skladovala na lískách. Ventilační otvor v nízkém stropu byl vybaven protiradiačním filtrem, což byl další z otcových geniálních prototypů. Čistil se přes něj zápach chemikálií z garáže, která se nacházela přímo nad námi. Pro případ výpadku proudu jsme měli po ruce petrolejovou lampu, jež chabě osvěcovala betonovou podlahu. Propanbutanový hořák na bedně od pomerančů sloužil jako improvizovaná kuchyň. Pár kýblů s vodou reprezentovaly naši nouzovou koupelnu. Jeden prázdný v rohu měl teoreticky, v případě nevyhnutelné potřeby, fungovat jako záchod.
„Vítejte na palubu.“ Otec zavřel ocelové dveře a prozřetelně zalepil klíčovou dírku kovovou lepící páskou. „Tady se nemusíme bát žádný radiace.“ Ujišťoval nás. „Ze všech míst na světě si nemůžeme přát lepší úkryt.“ Pozorovala jsem, jak pumpuje vzduch do plesnivé matrace.
Stěny našeho sklepa musely být neobyčejně tlusté. Příjem na otcově rádiu byl ještě horší než kdykoliv jindy, což už jsem ani nepovažovala za možné. Z reproduktorů se ozývalo strašidelné šustění duchů, sem tam doplněné o nějaké hrůzyplné slovo vytržené z kontextu. „Vidina totální anihilace . . . grrrr . . . nebezpečí kontaminace . . . juíííí . . . leukemie . . . grrrr . . . rakovina.“
„Prosím tě, panebože. Dej, ať ty atomový mraky odfoukne vítr někam dál.“ Nervózně jsem mnula kuličky růžence a bojovala s klaustrofobií. „Nechce se mi ještě umřít.“
„Neboj se, Trumpetko.“ Máti mě pevně objala. „Zvykneš si na život v krytu.“
Vzpomínala, jak před tím, než Američani osvobodili Plzeň, strávila jako batole dlouhé noci ve sklepě. „Bydleli jsme za války v nemocnici, kde můj táta pracoval jako chirurg.“ Vyprávěla mi. „Dodnes vidím, jak při světle svíčky vytahuje lidem z těla střepiny, zatímco se město nad námi otřásá novými výbuchy.“
„Nebála ses?“ Přitiskla jsem se k ní bázlivě.
„Víš, že ani ne?“ Pousmála se. „Nemohla jsem se dočkat, až se ozvou sirény a ječení bomb padajících z nebe. Moje rodiče se k sobě během bombardování chovali láskyplně, což se jindy nestávalo.“
„Byla jsi ještě malá a nechápala jsi, co se děje.“ Podotknul otec a nalil si skleničku z láhve s umrlčí lebkou. „Mně už bylo pět, když Rusové přišli do Ostravy.“
Do nosu mě praštila vůně karamelu.
„Při náletech jsme se schovávali v bramborovým sklepě pod domem.“ Otec si připil na naše přežití podomácku vyrobenou desinfekcí.. „Náš mělký kryt by nás samozřejmě nezachránil před přímým zásahem bomby, ale byli jsme v relativním bezpečí před hvízdajícíma kulkama venku. Znělo to jako kovovej déšť a nemůžu vůbec říct, že bych ten zvuk rád slyšel.“ Otřásl se při vzpomínce na válku a dolil si skleničku. „Jednoho večera Rusové odstřelovali německý flaky za našim barákem, když mladej voják v německý uniformě z ničeho nic zabušil na dveře našeho sklepa.“ Přerušil chvíli vyprávění, aby si svlažil hrdlo. „Mluvil srbochorvatsky. Zapřísahal mýho otce, aby ho u nás schoval. Vysvětloval, že není náš nepřítel, že ho fašisti přinutili narukovat do wehrmachtu dva měsíce předtím.“
Otec vypráznil skleničku, jako by splachoval hořkou vzpomínku.
„Stál jsem nahej v neckách. Máma mě zrovna celýho namydlila.“ Drsný hlas se mu naplnil smutkem. „Dodneska před sebou vidím velký oči toho chlapce, plný hrůzy. Slzy mu tekly po růžolících tvářích. Mohlo mu bejt nanejvýš sedmnáct let, ale můj fotr mu zabouch dveře před nosem. Chvíli potom jsem slyšel výbuch na dvorku. Druhej den jsme ho chudáka našli venku roztrhanýho na kusy.“
„To je hrozný!“ Vykřikla jsem. „Proč ho děda nepustil dovnitř?“
„To nevím.“ Otec pokrčil rameny. „Nejspíš se bál, že by nás Rusové mohli všechny postřilet, kdyby zjistili, že jsme pomohli německýmu vojákovi.“
„Jak by to mohli zjistit?“
„To víš. V Ostravě nikdy nebyla nouze o práskače.“ Povzdechnul si hořce. „Stejný lidi, co udávali vlastence Gestapu, najednou začli donášet Rusům.“ Dívala jsem se, jak si dolévá třetí skleničku. „Nerad to říkám,“ poškrábal se na hlavě otvírákem na konzervy, „ale můj fotr byl vždycky tak trochu zbabělec.“
„Proč si to myslíš?“ Ozvala se Marta. „Co je špatnýho na tom, jestli děda Eman stavěl zájmy svojí rodiny na první místo?“
„Mohl bych ti vyjmenovat řadu situací, kdy fotr na zájmy svojí rodiny ani trochu nekoukal.“ Oponoval otec. „Mohl tomu klukovi zachránit život.“
Strávili jsme zbytek večera diskusí o válce a o tom, že pragmatici, jako můj dědeček z otcovy strany, vykazovali úspěšnější míru přežití než idealisté. Například matčin strýc, který se hrdinně angažoval v odboji, zemřel mladý na Mírově. Máti však byla toho názoru, že je lepší riskovat fyzickou smrt, než zůstat naživu se špatným svědomím. Marta byla naopak pevně přesvědčená, podobně jako Igor, že idealismus je pěkná blbost. Myslela si, že by lidstvo bylo daleko šťastnější, kdyby se lidé víc starali každý sám o sebe a přestali se obětovat pro nějaký pofidérní kolektivní ideál. Otec správně připomněl, že kdyby hloupí idealisté nebojovali s nacisty, Hitler by nejspíš ovládl svět. Nikomu by nepomohlo, jestli se staral sám o sebe. Milióny bojovníků za svobodu a dalších podlidí, včetně kovaných pragmatiků, by husím krokem putovaly do plynu.
„Babička Helga přece pochází z německý krve.“ Namítala Marta. „Naší rodinu by do plynu nikdo neposlal.“
„Co ty o tom můžeš vědět?“ Ušklíbl se otec. „Můj fotr sice vlastnil katolickej rodnej list, ale zdaleka nevypadal jako příslušník čistý rasy. Za války úspěšně pracoval v německý firmě, ale kamarádi mu v Ostravě přezdívali bílej žid, když je přehrál v kartách.“
Dědečka z otcovy strany jsem znala z černobílé fotky v okně kolumbária. Plešatící pán se zahnutým nosem nesl z lesa košík plný hub. Děda Eman byl dokonalý příklad českého člověka, který si svůj původ a svoje názory nechával zásadně sám pro sebe.
„Bílej žid? A přitom celou válku obchodoval se zubníma potřebama?“ Marta se zamračila a chvíli přemýšela. „Aha. Tak takhle to je.“ Praštila se do čela. „Největší tma bejvá vždycky pod svícnem.“ Smála se, až se jí roztřásla obrovská ňadra. „Takže děda Eman nebyl vobyčejnej žid, nýbrž přímo mazanej žid.“
„Jak můžeš bejt tak cynická, Marto?“ Kárala ji máti.
„Já nejsem cynická. Svět je cynickej.“ Sestra uraženě zamrkala napajcovanými řasami.
Ventilek v mojí matraci propouštěl vzduch. Zatímco jsem se snažila usnout, improvizované lůžko se pod mnou postupně vyfukovalo. Myslela jsem na to, v jakém zoufalém stavu se nachází náš svět. Sotva jsem zavřela oči, zjevila se mi představa zeměkoule rozdělené na dvě poloviny drátěným plotem. Viděla jsem placaté letadlové lodě a šedé ponorky křižovat oceány s nákladem atomových raket na palubě, vždy připraveny udeřit k smrtícímu útoku. Nemusela jsem ve svojí představivosti chodit daleko. Kousek přes kopec se nacházela podzemní vojenská základna plná SS-23. Každá z hlavic by sama dokázala srovnat se zemí průměrně velkou metropoli. Stačilo by, aby nějaký blázen omylem zmáčkl tlačítko. Modrá planeta by se rozletěla na tisíc kousků jako přezrálý meloun.
Házela jsem s sebou uvnitř kostkovaného spacáku a nervózně tiskla Míšu v náručí, až se mi nakonec podařilo usnout. Po půlnoci mě vytrhla ze sna ohlušující rána. Vystrašená a zmatená, posadila jsem se ve tmě.
Nemohla jsem si vzpomenout kde jsem.
„Mami. Mami. Začala válka!“ Zalil mě studený pot. Hlasité burácení venku jsem automaticky interpretovala jako zvuk atomové rakety letící nad našim domem.
„To je jenom obyčejná bouřka, Trumpetko.“ Uklidňovala mě máti. „Hřmí to hodně blízko. Nejspíš zrovna uhodil blesk do Bobovky. Klidně spi, miláčku.“
Vyfouklá matrace pode mnou ležela úplně na zemi a tak máti mimořádně dovolila, abych se vmáčkla do teplíčka mezi ní a tátu.
„Co to jsou vlastně ty atomy, mami?“ Rozepla jsem si spacák a schoulila se pod něj jako pod peřinu.
„Jsou to nejmenší známé částečky hmoty.“ Šeptala máti. „Tak malý, že je můžeš vidět jenom speciálním mikroskopem. Ale přesto je z nich všechno stvořeno. Včetně našeho domu, kytek, stromů, včetně tebe a mě.“
Otcovo chrápání připomínalo zvuk motorové pily přeřezávající tlustý pařez. Marta zase na druhé straně sklepa mluvila ze spaní italsky.
„Jak můžou bejt tak strašně škodlivý, když jsou tak malý?“ Chtěla jsem vědět.
„Začnou bejt teprve škodlivý, až když je někdo rozbije, a vypustí z nich najednou všechnu energii, co je v nich spoutaná.“ Vysvětlovala máti. „To je, co způsobuje radiaci.“
„Aha. A . . . bolí to, když tě zabijou atomy?“
„Jak to mám vědět, Trumpetko?“ Povzdechla si. „Při nukleárním výbuchu vysoké množství subatomických částeček proletí veškerou hmotou, která jim stojí v cestě. V lidském těle přitom zničí strukturu všech tkání, takže z nás teoreticky nic nezbyde.“
Vybavily se mi fotografie lidských siluet obtisknutých do Hirošimských zdí, které jsem kdysi viděla ve škole.
„Vůbec nic? Ani naše duše?“
„Lidská duše naštěstí není stvořená z hmoty.“ Máti mě něžně pohladila po tvářich. „Když si ji zachováš čistou, tak jí žádný atom neublíži.“ Vtiskla mi horoucí polibek na čelo. „Ale už dost černých myšlenek, Trumpetko.“ Objala mě pevně. „Zítra je nový den. Musíme doufat, že zase spatříme světlo slunce.“
„Kéž by to tak bylo.“ Zabořila jsem hlavu do polštáře.
Tak dlouho jsem omílala zdrávas, až jsem se úspěšně promodlila k spánku.
DRUHÉHO DNE za svítání tlampače veřejného rozhlasu čile zahájily prvomájové oslavy nenáviděnou odrhovačkou. „Vysoký jalovec. Vysoký jako já. Přeskoč mě má milá. Rovnýma nohama.“ Zvuk jásajících trombónů a trumpet vybuchl na ulici a začal se valit z kopce dolů do údolí jako hudební lavina.
„Vážení . . . žení obča . . . občané. Soudružky . . . družky a soudru . . . uzi.“ Hlas předsedy národního výboru s ozvěnou halekal po celé vsi. „Navzdory nepřejícímu . . . mu počasí . . . se prvomájový . . . jový . . . průvod bude konat . . . opakuji bude konat . . . v osm hodin ráno . . . Dostavte se . . . stavte se laskavě . . . k budově národního výboru . . . boru . . . včas a v hojném počtu . . . očtu s mávatky . . . vátky . . .“
Slyšela jsem, jak se vedle mě otec vrtí ve spacáku.
„To se mi snad jenom zdá.“ Zabručel. „Ty hajzlové z národního výboru vyzývaj lidi, aby pochodovali v radioaktivním dešti.“
„Prosím tě. Většina stejně nejspíš zůstane doma.“ Zívla máti.
„No to si piš, že ne.“ Otec si nasadil brýle a natáhl ruku, aby zapnul rádio. „Nikdo nic neví, ledaže by poslouchal Hlas Ameriky.“
„Grrrr . . . je situace nadále vážná . . . yuíííí . . . vážná hrozba smrtelných nemocí . . . grrrr . . . nenapravitelné škody.“
Při poslechu pochmurných předpovědí mi přišlo upřímně líto všech spoluobčanů, poslušně pochodujících mokrými ulicemi jako zmoklé slepice. Představovala jsem si, jak nad hlavami nesou mávátka a transparenty s portréty bolševických politiků, kteří cynicky vystavili vlastní lid smrtonosné radiaci.
„Je to teda ode mě asi trochu zlomyslný, ale napadá mě, že tu dneska vlastně slavíme naše morální vítězství.“ Prohlásil otec. „Co si myslíš, Alice? Kdo se nebojí otevřeně projevit svoje politický postoje, ten v prvomájovým průvodu pochodovat nebude. Takovej člověk bude radši riskovat nepříjemnosti v práci. Jenom pravověrný komunisti, vlezdoprdelkové a pokrytci se poženou pod radiaktivní sprchu.“
„Nebuď naivní, tati.“ Sestra výsměšně koulela rozmazanýma očima. „Typickej pokrytec dávno podmáznul závodního doktora, aby mu dal na dnešek nemocenskou. Chytráci si na prvního máje vopejkaj buřty na chalupě. Jenom volové se nechaj zblbnout, aby někde pochodovali v houfu. Dobře jim tak.“
„Jak můžeš něco takovýho říct?“ Zamračila se máti. „Mluvíš o většině národa.“
Zvuk těžkých kroků otřásl podlahou nad našimi hlavami.
„Krucinál fagot.“ Otec se plácl do čela. „Zapomněl jsem večer zavolat Ríšovi, abych mu dal volno.“
„Je přece státní svátek.“ Máti vypadala překvapená. „Jak to, že je dneska v práci?“
„Jsme trochu pozadu s výrobou antistatu.“ Vysvětloval provinile otec. „Ríša se chtěl vyhnout průvodu, tak jsem mu nabídl pár korun navíc, když přijde dělat.“ Dívala jsem se, jak vytahuje z pouzdra dozimetr, aby změřil hladinu radioaktivity uvnitř atomového krytu. „Asi bych měl jít nahoru a říct mu, co se stalo v Černobylu?“
„Doufám, že ho nemáš v úmyslu vzít sem dolů?“ Děsila se Marta.
„Že se nestydíš bejt tak sobecká.“ Znechuceně se ozvala máti. „Tak co? Dáme si anglickou snídani?“ Zapálila hořák na propanbutanové bombě. „Třeba mezitím přestane pršet.“
Marta se chopila plechovky s vídeňskými párky a otvíráku.
„Ccccccssss.“ Plechovka nebezpečně pšoukla a vypustila nasládlý pach zkaženého masa.
„Fuj. Není to náhodou nějaká tajná biologická zbraň?“ Otec se chytil za nos. „Ukaž to sem.“ Nasadil si brýle, aby si přečetl výrobní datum. „Tady je napsaný, že se to ma zkonzumovat do dvacátýho listopadu 1984.“
Bleskově jsem spočítala rozdíl. „To je před rokem a půl!“
„Jak to, že jsem si ničeho nevšimla?“ Spráskla ruce máti. „Taková škoda!“
Při následné kontrole záručních lhůt na zbytku matčiných zásob vyšlo najevo, že víc než polovina konzerv měla nafouklé víčko, což bylo znamení kvasícího proces uvnitř. Najednou se rodičům hodily igelitové pytlíky, kterými jsem si původně chtěla chránit ruce. Naházeli do nich zelené párky a neprodyšně je zapečetili gumičkami.
„Jakej má, prosím tě, smysl stavět atomovej kryt, když v něm pak chcípneš hlady?“ Otec si nenechal ujít příležitost zarýt si do máti.
„Pořád tu máme ještě dětské piškoty a fůru ovoce.“ Uraženě se ohradila a jako důkaz svého tvrzení postavila na bednu od pomerančů lísku plnou jablek.
Posadili jsme se kolem plynového hořáku a odřezávali nahnilé části ovoce plastikovými noži. Dohromady jsme k snídani spořádali nejméně tucet renet. Zapili jsme je teplým heřmánkovým čajem s medem.
Skrze ventilační otvor ve stropě se shora ozvalo syčení ventilů na aparatuře. Vakuová pumpa bzučela jako čmelák uvězněný za oknem.
„Půjdu se podívat, co tam ten Ríša pořád dělá.“ Otec vyšel nahoru po schodech a opatrně s dozimetrem obcházel kolem dveří.
„Tak co? Jak to vypadá?“ Volala na něj máti.
„Hladina radiace se od včerejška sice mírně zvedla, ale zatím nepřekročila bezpečnej limit.“ Bručel spokojeně, když vyhodnotil naměřené údaje. „Asi v noci silnej vítr přeci jenom odfoukl radiaktivní mraky stranou. Mohli bychom to tady evakuovat, když se budeme dál držet pod střechou.“ Navrhl matce.
„Hele. Cítíte taky něco divnýho?“ Podezřívavě zavětřila Marta a dívala se přitom na strop. „Smrdí to, jako kdyby Ríša nahoře pekl vánoční cukroví.“
Vakuová pumpa v garáži bzučela stále ve vyšší a vyšší frekvenci, dokud se nezalkla. Začala najednou vydávat příšerné přerušované zvuky, jak když se někdo dusí.
„Co to je?“
Skrze ventilační otvor do sklepa probublala neznámá bílá substance. Exotická vůně kokosu naznačovala, že se jedná o uniklou chemikálii z aparatury. Kyselina kokosového oleje totiž patřila k nepostradatelným ingrediencím pro výrobu antistatu.
„Do prdele práce. Já se na to snad vykašlu.“ Zařval otec. „Já toho vola roztrhnu jako hada! Pokaždý, když dělá sám, tak něco podělá.“
Ventilačním otvorem se dovnitř valilo stále více a víc kokosové pěny. Kapala na nás ze stropu a nezadržitelně se rozlévala po zemi. Připadala jsem si jako v pohádce Hrníčku vař! Napadlo mě vykřiknout kouzelné zaklínadlo „Hrnečku dost!“ ale nefungovalo to. Kokosová pěna se naopak hrnula čím dál tím rychleji.
Než jsme se stačili vzpamatovat, sahala nám po kotníky.
„Na co čekáš, Jirko? Otevři rychle dveře.“ Vykřikla máti a natáhla mi přes obličej plynovou masku. „Musíme odsud okamžitě zmizet!“
Dýchala jsem tak zhluboka, až se mi orosila zamlžená sklíčka masky.
„Krucifix.“ Slyšela jsem, jak otec lomcuje zaseklým klíčem. „To nám teď nejvíc scházelo.“
Málem jsem propadla zoufalství. Začínala jsem si myslet, že se všichni utopíme v kokosové pěně. Naštěstí zámek dveří povolil. Chystali jsme se právě opustit atomový kryt, když jsem si vzpomněla na Míšu.
„Musím se pro něj vrátit.“ Viděla jsem plyšového medvěda bezmocně plavat v našlehané kyselině. „Je to můj kamarád!“
„Vyser se na něj!“ Marta mě vytáhla ven za límec.
Otec mezitím vyběhl po schodech do garáže a máti spěchala hned za ním v těsném závěsu. Marta o poznání pomaleji následovala rodiče dlouhou chodbou ke dveřím garáže. Chvíli váhala, než se odhodlala nakouknout skrze skleněnou výplň v horní části zavřených dveří.
„Ty bláho!“ Vyvalila zmalované oči.
Postavila jsem se vedle ní na špičky a spatřila horu bílé pěny.
Vršila se od podlahy až ke stropu.
„Jak se tohle mohlo stát?“
Aparatura byla doslova zasněžená kokosem. Červená světýlka panelu nástěnného počítače blikala jako o život. Pípání bezpečnostního systému připomínalo kuřata opuštěná kvočnou. Z žebříku opřeného o rám aparatury visel vystrašený Ríša. Držel se křečovitě ocelové tyče jako námořník stěžně potápějící se lodi.
„Nechápu, jak se ta kokosová kyselina dostala dovnitř vakuový pumpy.“ Blábolil hystericky. „Přísahám, že to není moje vina.“ Vysvětloval rozčilenému otci. „Věř mi to, Jirko. Dvakrát jsem všechno zkontroloval, než jsem to pustil.“
Automatizovaná chemická jednotka fungovala na principu trvalého podtlaku v uzavřeném systému. Skleněné kotle, vybavené hermetickými ventily, si do sebe uměly samy nasávat přesně určené množství chemikálií přímo ze sudů. Vodní pumpa měla za úkol v aparatuře vytvářet dokonalé vakuum. Z nějakého důvodu však do sebe omylem nasála kyselinu kokosového oleje z plného kontejneru. V kontaktu s vodou se chemikálie našlehala. Zapnutá pumpa nepřestávala horlivě pěnit, až zaplavila celou garáž.
Otcovo oblíbené rčení, že se čert vždy vysere na největší hromadu, se potvrdilo. Sotva jsme přežili největší nukleární katastrofu v dějinách lidstva, měli jsme v garáži vlastní miniaturní verzi Černobylu.
„Kam jsi dala klíč od skříňky na pojistky?“ Dívala jsem se, jak se otec brodí pěnovou závějí. „Může to tu každou chvíli chytnout.“ Křičel na matku, která bezmocně lomila rukama u dveří. „Musím to okamžitě vypnout!“
Venku na ulici dechový orchestr vesele troubil z ampliónů do pochodu a stupňoval naše zoufalství. Otec se chopil šroubováku a serval kryt z pojistek, v kterých už nebezpečně jiskřilo. Podařilo se mu jistič vyhodit, aniž by dostal ránu. Pípání na kontrolním panelu náhle ztichlo a světýlka zhasla. Ventily na aparatuře astmaticky zasípaly. Vodní pumpa se nadechla v smrtelné agónii a nenávistně vyplivla otci do tváře poslední dávku kokosových bublin.
„Bude asi lepší, když půjdu zavolat doktora Šteineina.“ Chmurně navrhla sestra. „Když nás dostal do týhle kaše, tak nás z ní možná taky dokáže vytáhnout.“ Rozběhla se dolů chodbou k telefonu.
Nesměle jsem pootevřela dveře garáže a prostrčila úzkou škvírou chobot plynové masky.
„Hej, gati.“ Zabublala jsem jako pan Šimek. „Seš v hohodě?“
„Nedělej si starosti, zlato.“ Otec se vynořil z pěny jako děd Mráz. „Nikdy jsem na tom nebyl líp.“ Ironicky kolem sebe plival.
„Uvědomuješ si, že je ta pěna vodivá?“ Máti se mu s úlevou vrhla kolem krku. „Mohlo tě to klidně zabít, Jirko.“
„Ale no tak.“ Tvářil se hrdinně. „Mě hned tak něco naštěstí neporazí.“
„To jsem rád, že už je po všem.“ Ríšovi se klepaly jeho ixáky, když lezl dolů po žebříku.
Tlusté brýle mu křivě seděly na nose a trocha mastných dlouhých vlasů mu doslova stála na hlavě. Sotva se jeho gumové podrážky dotkly kluzké podlahy, před garáží se ozvalo zlověstné skřípání brzd.
„Ve jmenu zákona, soudruhu Urbane, otevřete!“ Vetřelec počal bušit na dřevěná vrata. „Jsem předseda Beran, z místního národního výboru.“
Rodiče se na sebe překvapeně pohlédli. Na matčině čele naskočila modrá žíla.
„Netvařte se, že nejste doma. Vím dobře, že jste uvnitř.“ Soudruh Beran vytrvale lomcoval klikou. „Vaši sousedé mě svědomitě upozornili na případ vážného porušení veřejného pořádku. Nejen, že si tu klidně pracujete místo toho, abyste slavili státní svátek práce, ale navíc vaše činnost ohrožuje socialistické životní prostředí.“
Jeho slova se v doprovodu dechovky rozléhala po celé ulici.
„Rád slyším, že staré známé firmy splnily svojí občanskou povinnost a neváhaly zvednout sluchátko, aby vás upozornily na hrozbu kontaminace.“ Otec rozrazil vrata dokořán s takovou vervou, že soudruh Beran musel uskočit. „To našim sousedům slouží ke cti, na rozdíl od vás, soudruhu. Vy byste něco podobnýho nejspíš nedokázal.“ Žluté oči mu záludně svítily z ďůlků. „Nebo se snad pletu, soudruhu?“
Ve styku s maloměstskými aparátčíky se otec zásadně řídil podle pravidla, že nejlepší způsob obrany je přímý útok.
„Neslyšel jsem, že byste místní občany varoval před nukleární katastrofou v Černobylu, když jste nás rozhlasem ráno vyzýval k pochodu radioaktivním deštěm?“ Otec pozvedl hlas, aby ho navzdory vyhrávající dechovce naši sousedé slyšeli.
Vysoký předseda národního výboru měl hranatý obličej, nízké čelo a ruce jako lopaty. Stejně jako většina místních bolševiků měl trochu delší vedení. Tyčil se bezradně nad otcem a marně hledal rozumnou odpověď.
„O jaké nukleární katastrofě to mluvíte, soudruhu?“ Koktal šokovaně. „Tak abychom měli jasno, nejsem to já, kdo něco udělal špatně, ale jste to vy!“ Ukázal prstem na nasněžené závěje kokosu uvnitř garáže. „Co tohle má k čertu znamenat?“
Neušlo mi, jak se někdo u Šimků na zahradě nenápadně prohrabává dolů po schodech. Pan Hašek vypustil Hektora z boudy a hbitě mu připnul vodítko. Bývalý bachař Srnka naproti nám vylezl na zasklený balkón s dalekohledem. Otec měl odjakživa podezření, že si Srnka zapisuje poznávací značky aut, která u nás zastavovala před domem. Sebraný materiál pak náš soused dobrovolně poskytoval pracovníkům STB.
„Dejte si pozor, abych vás neposlal sedět za šíření poplašné zprávy.“ Vyhrožoval předseda Beran. „Nikdy jsem o žádném Černobylu neslyšel, zato o vašich podezřelých aktivitách se toho povídá až až. Lidi, jako jste vy, jsou hrozba naší společnosti!“
„Hrozba, říkáte? Ale nepovídejte.“ Otec vyzývavě naklonil hlavu. „A vystavit školou povinné děti nukleární radiaci to podle vás není hrozba naší společnosti, co?“ Zařval jako lev. „Že se nestydíte, soudruhu. To je zločin!“
Soudruh Beran vystrašeně zamrkal a pohlédl k nebi.
„Žádnou radiaci nevidím.“ Chabě protestoval. „Bavme se spolu seriózně, soudruhu. Nemám náladu na vtipy.“
„Máte snad pocit, že si dělám legraci?“ Tón otcova hlasu nedával prostor pochybnostem, že svoje slova myslí smrtelně vážně. „Jestli vám připadá směšné, že před několika dny vybouchla atomová elektrárna na Ukrajině, tak věřte, že mě teda vůbec ne.“ Zavrčel s vyceněnými zuby. „Tahle májová sprška je prudce radioaktivní. Vemte mě za slovo, soudruhu.“ Dodal s úšklebkem. „Bejt váma, tak tu takhle venku nestojím.“
Ďábelský rachot dvoutaktového motoru v zatáčce předcházel příjezdu zeleného Trabantu s doktorem Steineinem.
„Tady máte uznávaného fyzika z makromolekulárního institutu v Praze.“ Ukázal prstem otec. „Zkuste se ho zeptat, jestli by vám nezměřil mokrý sako dozimetrem, když mi nechcete věřit.“ Navrhl soudruhu Beranovi. „Vsadím se s vámi o stovku, že ho pak rychle sundáte a zakopete v igelitovým pytli hluboko na zahradě.“
„To nebude třeba. Mám dneska nakvap.“ Předseda skočil do svojí Lady s vodnatýma očima navrch hlavy. „Nemyslete si, že jsme spolu skončili.“ Zavolal ještě z okýnka, než ho ustrašeně vytáhl nahoru. „Ještě si spolu o všem popovídáme.“
Nikdy jsem nikoho neviděla tak rychle vycouvat z naší slepé ulice.
„Onem šivchni potřechu.“ Vykřikl naproti pan Šimek, který si uvědomil vážnost situace. „Zachar se do mže!“ Odhodil hrábě a běžel se schovat.
„Všichni z cesty!“ Doktor Steinein zuřivě mával rukama za volantem, než zabořil čumák duraplastového vozidla do kokosové závěje v garáži. „Nezlobte se na mě, ale nemám dneska v úmyslu zmoknout.“ Šikovně zaparkoval vedle aparatury. Jakmile otočil klíčkem v zapalování, burácejicí motor zaškytal a ztichl. „Ne. Kdepak. Děkuju pěkně. Raději se místo toho vykoupu v kyselině kokosového oleje.“ Prohlásil, když vystoupil z auta.
Geniální fyzik měl malou postavu a veselou náturu. Bílá kštice rozježených vlasů na hlavě a šedivý knír na první pohled evokovaly slavného génia, což doktoru Steineinovi vysloužilo jeho přezdívku. Jeho smysl pro humor zdaleka převyšoval většinu jeho vědeckých teorií, které se až příliš často ukázaly jako docela relativní.
„Musím přiznat, že načasování této havárie je poněkud zvláštní.“ Pozorovala jsem doktora Steineina, jak zkoumá poškozené zařízení. „Nejspíš bude něco ve hvězdách.“ Tancoval kolem vodní pumpy jako africký šaman.
„Odkdy jste se začal zabývat astrologií, pane doktore?“ Otec si zapálil Spartu, aby si uchoval zdánlivý klid. „Po pravdě řečeno, myslel jsem, že se vytasíte s nějakým poněkud více vědeckým vysvětlením.“ Zhluboka vydechl z plic mračno cigaretového kouře. „Uvědomujete si doufám, že jsem to já, kdo za tuhle prekérní situaci nese právní zodpovědnost?“
Za osudové setkání s doktorem Steineinem otec vděčil tramvajové výluce, jež jednoho rána přiměla šetrného vědce zamávat na taxíka. Potřeboval se urychleně dostat na Petřiny do Ústavu makromolekulární chemie důležité jednání. Neměl u sebe dostatek peněz a proto velmi ocenil, když mu otec slevil na ceně. Během jízdy přes půlku Prahy se mezi muži rozvinula spontánní diskuse. Zjistili, že mají podobné politické názory, ačkoli pan doktor byl mnohem opatrnější, a nedával je tak otevřeně najevo jako můj otec. Na vrcholku své vědecké kariéry si pan doktor vědeckou činností horko těžko vydělal na živobytí a začínal se cítit životem poněkud unavený. Stěžoval si na nedostatek vládní podpory vědeckému výzkumu. Rozčiloval ho hlavně tehdejší byrokratický přístup ve financování technického rozvoje, který prý až příliš připomínal situace z Kafkových románů.
„Jediný, co můžu dělat, je popisovat stohy čistých stránek.“ Svěřoval se hořce mému otci. „Většina mých vynálezů zůstane na papíře.“
Za normalizace se proces schvalování patentů točil v začarovaném kruhu. Aby mohl autor vynálezu požádat o peníze na výrobu, potřeboval mít nejdříve prototyp daného vynálezu, což typicky vyžadovalo vysokou investici ze strany chudého vědce. Vzhledem k tomu, že platy vynálezců bývaly nižší než platy ministerských byrokratů, většina geniálních nápadů končívala uvnitř šuplíku.
A to se otec právě snažil změnit.
„Když pomůžu vědcům s vývojem nápadů na schválené výrobky, můžu si nejen vydělat na živobytí, ale zároveň svojí prací vytvořit něco užitečného pro celou společnost.“ Jednoho dne slavnostně prohlásil u stolu.
Jeho blouznivý plán se začal zázračně naplňovat, když šťastnou náhodou potkal předsedu moravského družstva, který se považoval za potomka francouzského vojevůdce. Za odpoledne společně vyprázdnili láhev Napoleona a položili pevné základy dlouhodobé spolupráci. Ke konci normalizace bývala JZD mnohem více nezávislá na politické linii strany než průmyslový sektor. A obzvláště moravští předsedové družstev mívali podnikání v krvi. Neradi strkali těžce vydělané peníze do kapes státu a vítali příležitost chytře je investovat. Vidina šustících bankovek přiměla soudruha Kociána nedbale zašantročit otcův posudek. Formálně otce v zemědělském družstvu zaměstnal jako vedoucího přidružené výroby.