Douglas Murray: Šílenství davů III.

Naše kultura se nyní vyznačuje opravdu podivným postojem. Oslavujeme člověka, který se přihlásí k homosexuální orientaci, jako by dosáhl svého životního cíle. Většina lidí to považuje za slušnost, za uznání, že má každý být tím, čím je. Neměl by to být přece problém, že se někdo smířil s identitou, která je mu daná. Něco tu však nehraje, běda totiž, když se gay rozhodne stát heterosexuálem, nejenže ho čeká společenský ostrakismus a podezírání, ale vzniknou též pochyby o jeho upřímnosti vůči sobě samému. Pokud je z heterosexuála najednou gay, je to v pořádku, ale opačná možnost vyvolává trvalé pochybnosti. Z jednostranného sklonu zdůrazňovat výlučnou binární povahu pohlaví se to dnes zvrtlo v opak a máme povinnost stranit homosexuálům.

Poté, co anglický scenárista Russell T. Davies na sklonku devadesátých let minulého století napsal převratné homosexuální drama s názvem Queer as Folk (Podivný jako lid), rozpracoval téma v televizním seriálu nazvaném Bob and Rose (Bob a Rose, 2001). Vypráví v něm o gayovi, který se zamiluje do ženy. Davies tenkrát sdělil novinářům, že jej k napsání příběhu přivedla osobní zkušenost, když zjistil, jaké roztrpčení způsobil jeho známý v kruhu přátel, jako by šlo o něco nepřístojného. Když se ale někdo prohlásí za gaye, tak je to naprosto správné.

Klub, který nesmíte opustit

To je možná také důvod, proč se o tom nemluví. Mnozí homosexuální muži a ženy totiž chápou představu fluidní sexuality neboli možnost, že ke změně by docházelo i obráceně, za útok na svou osobu. A nikoli bezdůvodně. Cožpak od mládí neslýchali ta obávaná slova „Má teď takové období“?

To může snadno vést ke ztrátě psychické rovnováhy zejména ve vztahu k rodičům, širší rodině a přátelům. A protože jsou uvedená slova pro někoho urážlivá, představa, že by to mohla být pravda, se stala nepřijatelnou.

Mileniálové a „generace Z“ si našli odpověď a už dnes nepovažují sexuální orientaci za stálou a předpokládají, že se během života může měnit. Jak dokládají průzkumy mezi pozdně náctiletými z roku 2018, už jen dvě třetiny se považují za jednoznačně heterosexuální. Je to sice stále naprostá většina, ale zároveň ve srovnání s předchozími generacemi i evidentní posun.

Ti starší mají ovšem ze sexuální „fluidity“ komplex a mnohdy dost nepříjemný. Jestliže někoho jednou přijali do klubu a on je opustí, dočká se tvrdého odsouzení a bylo by pro něj lépe, kdyby se byl držel stranou. V průzkumech tyto odpadlíky nenajdeme a své mluvčí ani „komunitní vůdce“ nemají, ale mnozí gayové se s takovými případy setkali nebo měli přátele, kterým se homosexuální životní styl nezamlouval a posléze si jej zošklivili. A přestože jiný k mání nebyl, opustili jej. Možná toužili po dětech, potřebovali pevné rodinné zázemí a jistotu, anebo opravdu chtěli být jiní. Nikdo nezná počet lidí, kteří po dlouhé době stejnopohlavních vztahů, tak jako protagonista v seriálu Bob & Rose, zničehonic potkají osobu druhého pohlaví a zamilují se.

Zjevení pravdy!

Změní se snad jejich chování díky oficiálnímu uznání homosexuálního partnerství a sňatků, nemluvě o adopci, a dokonce možnosti stát se rodičem? Přijmou lidé rozvolněnou sexuální identitu, jak navrhuje generace Z? Možná, a možná taky ne. Známe přece lidi, pro něž to nebylo to pravé, kteří se sice pokusili o nějaký ten polibek, ale vrátili se k heterosexuálnímu životnímu stylu. Není to tak dávno, kdy naše kultura považovala odchylku od normy za odpornou a abnormální, nyní oslavuje polibek gayů na veřejnosti jako zjevení pravdy! Kdo se své homosexuální orientace zřekl, stal se příkladem života ve lži. Dopustil se neprominutelné úchylky, protože být gay znamená objevit svou pravou totožnost a pokoušet se z ní vymanit není možné. To je ale něco jiného než bisexualita. Nyní se prosazuje opačný extrém, houpačka pohlavní neurčitosti se má přiklánět na stranu gayů, jako by se tím mohla napravit předchozí nespravedlnost. Doufejme, že se jednou ustálí v rovnovážné pozici. Jak ale takový bod nalézt, nikdo neví, a tak jako v mnoha matoucích záležitostech improvizujeme a nakonec si vymýšlíme nesmysly.

Zatím se ale většina generací – včetně té, co přichází po mileniálech – stále ještě drží fixní sexuální identity. Nepochybně právě pod vlivem většiny, ale i proto, že to umožňuje mít v partnerských vztazích pořádek. Jenže sám fakt, že to lze změnit a jedinou identitu nahradit sexuální fluiditou, ukazuje, že jde o víc než o změnu jednoho dogmatu. Naznačuje to hlubokou nejistotu a málokdy přiznaný fakt, že ani po desetiletích vědeckých výzkumů stále nevíme, proč jsou někteří lidé homosexuální. Nevyřešený problém nemůže určovat naše základní hodnoty, a nedivme se proto, že společnost tak silně destabilizuje.

Je to vrozené, není to vrozené…?

Jistá přecitlivělost je ale v této věci celkem pochopitelná. Vždyť je to poměrně nedávno, co se Americká psychiatrická společnost odvážila přiznat, že homosexualitu nelze považovat za nemoc (1973), a vyškrtla ji ze svého stále narůstajícího seznamu psychických chorob. Totéž s velkým zpožděním učinila v roce 1992 i Světová zdravotnická organizace. To opravdu není nijak dávno, a tak není divu, že v jazyce a praxi psychiatrie určité podezření nutně přežívá a ozývá se i v diskusích.

Odmítnutí považovat homosexualitu za psychickou nemoc vůbec ještě neznamená, že ji máme chápat jako zakořeněnou a neměnnou. V roce 2014 Královské kolegium psychiatrů zveřejnilo fascinující „tvrzení o sexuální orientaci“. Záslužně odmítlo stigmatizaci gayů a terapii na změnu pohlavní orientace: žádným léčením nelze předělat homosexuála na heterosexuála a stejně to není možné ani naopak. Důležité je ale znát důvod. Kolegium se totiž domnívá, že pohlavní orientaci určují biologické faktory a postnatální vliv prostředí, a trvá na „neexistenci důkazů o možné volbě sexuální identity“. Jednoznačně tedy odmítá falešnou „konverzní léčbu“, jež nepochybně přispívá k „předsudkům a diskriminaci“. Bludnou představu terapie považuje za naprosto nemorální, ale zároveň problém vymezuje:

Není pravda, že se sexuální orientace nemůže měnit nebo během života do jisté míry kolísat. Přesto se zdá, že pro naprostou většinu lidí to znamená být buď heterosexuální, nebo homosexuální. Jistý stupeň volby ohledně svého pohlavního vyjádření mezi oběma póly mají bisexuálové.

Pro ty, kteří jsou se svou pohlavní totožností nespokojeni, existují dobré důvody, aby pomocí terapeutických metod dosáhli komfortnější existence, zbavili se stresu a se svou sexualitou se mohli lépe smířit.

Americká psychologická společnost se stanoviskem svých britských kolegů jednoznačně souhlasí. Její poslední vyjádření konstatuje:

O příčinách heterosexuální, bisexuální, homosexuální nebo lesbické orientace neexistuje mezi vědci shoda, přestože se provádějí rozsáhlé biologické výzkumy o vlivech genetických, hormonálních, vývojových, sociálních a kulturních. Zatím se však žádný faktor nebo faktory, jež by byly rozhodující, najít nepodařilo.

A tak se mnozí badatelé uchylují k domněnce o komplexním vlivu biologie a výchovy, protože většina lidí nemá žádnou nebo jen minimální volbu, co se jejich sexuální identity týče. Úsilí potlačovat diskriminaci nebo kruté a neúspěšné „normalizační experimenty na lidech“ je jistě chvályhodné, ale bohužel to nic nemění na skutečnosti, že o příčinách homosexuality nebo o možné volbě pohlaví vůbec nic nevíme. Zbývají nám jen prastaré dohady a ty žádná nová legislativa nezmění.

Douglas Murray je rodák z Londýna, známá postava britské intelektuální scény. Vystudoval anglistiku v Oxfordu. Je autorem jedné divadelní hry (o švédském diplomatu Raoulu Wallenbergovi) a šesti knih. Podivná smrt Evropy (o masové imigraci)  vyšla česky v roce 2018, Šílenství davů (odkud je tato ukázka) vychází v těchto dnech v nakladatelství Leda. Murray je otevřený homosexuál, označuje se za neokonzervativce a křesťanského ateistu.

Převzato z Konzervativních novin.