Válka není pěkná

Rozdíl oproti výše zmíněnému osamostatnění Kosova je v tom, že tehdy západní mocnosti i vojensky zatlačily na Srbsko, aby nezávislost vzbouřeného území uznal.  Na Ukrajině je tomu naopak, Západ pomáhá Ukrajině, aby nezávislost potlačila.

Řekla to kdysi manželka amerického presidenta Bushe st. Naše  rocková skupina Synkopy 61 to v jedné písni pozměnila na Válka je vůl. Teď takovou válku, která je docela blízko, prožíváme. A té definici můžeme přitakat.

Denně vidíme v televizi utrpení. Komu to prospívá? Určitě výrobcům zbraní, protože zadarmo nevyrábějí. Dokonce si možná libují, že si nové produkty mohou reálně otestovat. Naše média nás chválí, že prý každá česká rodina poslala na pomoc Ukrajině tisíc pět set  korun. Máme na to být skutečně pyšní? Neskrývá se v tom munice či zbraň, která zabila ČLOVĚKA ?

Můžeme Rusko považovat za agresora, ale dodávky zbraní nepřinesou ukončení zabíjení a nepovedou k jednání o míru.  Před asi 15 lety jsme už v Evropě zažili něco podobného.  V části Srbska postupem doby převládlo albánsky mluvící obyvatelstvo, které v letech 1998–99 povstalo proti srbské vládě. Válka skončila intervencí NATO, která i bombardováním donutila Srbsko ke stažení vojenských jednotek z Kosova, které se následně podle na základe rezoluce OSN č. 1244 stalo samostatným protektorátem OSN a následně v r. 2008 kosovský parlament vyhlásil nezávislost. Srbsko se neochotně podrobilo.

I ve východní části Ukrajiny to začalo podobně. Tamější obyvatelstvo nebyli Ukrajinci, ale převážně etničtí Rusové. Ukrajinská vláda vyvolala vzbouření tím, že zrušila rovnoprávnost používání ruštiny jako úředního a školního jazyka. Následně  představitelé vzbouřenců vyhlásili v r. 2014 nejprve autonomii a následně nezávislost na Ukrajině. Ta odpověděla vojenským zásahem proti samozvaným republikám (které podporovalo Rusko dodávkami zbraní a posíláním vojenských dobrovolníků). Tehdy ovšem došlo k něčemu, co dnes chybí. V běloruském Minsku se v únoru 2015 sešli tehdejší představitelé Francie, Německa, Ruska a Ukrajiny a podepsali dohodu, která měla znamenat příměří mezi Ukrajinou a separatisty s tím, že separatisté dostanou určitou samosprávu, ale zůstanou součástí Ukrajiny. Po vyjednání této dohody byla mezi ukrajinskou vládou a vzbouřenci za dohledu zástupce Švýcarska podepsána dohoda o příměří.

To ovšem kromě stažení těžkých zbraní nebylo dodrženo, stejně jako nebyla provedena změna ukrajinské ústavy, aby mohla být dosažena určitá autonomie vzbouřeneckých území. Po převratu na Ukrajině (odstranění prezidenta a události na Majdanu) vyhlásili vzbouřenci nezávislost a boje s Ukrajinskou armádou v menší či větší míře pokračovaly.

To se vleklo až do r. 2022, kdy Rusko uznalo nezávislost vzbouřeneckých republik a ruská armáda vtrhla na Ukrajinu. Minské dohody už dříve padly. Dál situaci všichni známe. Ruská armáda napadla Ukrajinu. Bohužel, určitě ještě byl čas na politické řešení. K zostření situace samozřejmě přispěla snaha zapojit Ukrajinu do NATO.

Rozdíl oproti výše zmíněnému osamostatnění Kosova je v tom, že tehdy západní mocnosti i vojensky zatlačily na Srbsko, aby nezávislost vzbouřeného území uznal.  Na Ukrajině je tomu naopak, Západ pomáhá Ukrajině, aby nezávislost potlačila.

Protože ukrajinská armáda v bojích s armádou ruskou ztrácí, dochází k tomu, že místo maximální snahy o ukončení konfliktu, Západ včetně naší republiky, pomáhá Ukrajině bojovat dodávkami zbraní. Pesimisté, v pozadí se vzpomínkou na tu větu na začátku článku, situaci komentují, že se bude bojovat do posledního Ukrajince. Myslím, že poslední myšlenka těch mrtvých na obou stranách byla – proč nejde s válkou přestat?