Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 300. díl O cenzuře

Jak se nám tak zašmodrchává ta naše krásná současnost, liberální, středisková, tak do jejího obrazu rádoby vzkvétajícího přibývají lecjaké zapáchající květinky zloby a násilí. Není to jistě v dějinách prvně, jak záhy seznáme, každý nemilovaný režim, ten náš dnešní nevyjímaje, dříve či později sáhl k restrikci nepohodlných myšlenek, činů a osob. Čemuž se od věků říká cenzura. My v této oblasti máme hojnou tradici – vzpomeňme cenzuru prvorepublikovou, jejímž výsledkem byly, podobně jako za Rakouska, vybělené či začerněné stránky novin, které příslušný cenzor uznal za nevhodné pro oči čtenářovy. Podstatně drsněji si se šířením rozmanitých pravd poradili nacisté i komunisté, v různých časech různou formou, ale vždy s týmž výsledkem: zachováním veřejného prostoru toliko myšlenkám a lidem povolným, poslušným a služným. To konec konců vidíme i dnes: vyslovíte odlišný názor, než je ten oficiální, a už se vezete. Jste chcimír, dezolát, kremelský šváb a kdeco dalšího. Je vám znemožňován přístup na trh idejí, jste zahnáni do izolace tzv. alternativy, na niž se pohlíží jako na peleš lotrovskou.