Úsvit ve Varech. Eliška Křenková září v novém českém filmu

Režisér Matěj Chlupáček doufá, že se o jeho filmu nedá říct, že je špatný, a lze o něm jenom diskutovat. Po karlovarské premiéře se rozhodně řeší, nakolik dostál svým nemalým ambicím.

Snímek nazvaný Úsvit chce vyprávět velmi současný příběh v kulisách baťovského slovenského města Svit roku 1937, kam se má vejít jak partnerské drama, tak svého druhu detektivka. Jak moc velká je to utopie?

Podobně velké sny mají ostatně i protagonisté filmu: manželský pár Heleny a Aloise v podání Elišky Křenkové a Miloslava Königa, kteří jsou mladí, úspěšní a v očekávání. Helena je aspirující lékařkou, která brzy přivede na svět dítě, Alois horlivě vede továrnu, která může jenom růst.

Jsou takzvaně moderní a představují svět zítřka, který snad už brzy nastane. Jenže to není tak úplně pravda.

Úsvit je film o modernitě, která je pouze zdánlivá, protože stojí na konzervativních základech a lidech, kteří se museli zapřít a zůstat „nemoderní“, aby se jiní mohli moderně cítit a svoji progresivnost jen hrát.

I kulisy, v nichž se postavy pohybují, posilují dojem jakéhosi představení. Město Svit sice existuje, filmaři si však postavili svoje městečko v poměru jedna ku sedmi v hale ve Slaném.

V kleštích role se postupně ocitá i Helena, která začne po své ose vyšetřovat nález mrtvého novorozence v továrně a u toho začíná chápat, že se s ní vlastně nepočítá. Křenková, které byla role napsána na tělo, ji chytře oživuje drobnými detaily úsměvů, her i zdvižených prostředníčků.

Gesta ji zlidšťují a zároveň nemění v postavu, jíž je třeba jednoznačně fandit. Je dobře napsaná, protože v jednu chvíli začne být i nepříjemně urputná a na další z postav si projektuje svůj boj.

Scénář však v jiném aspektu nečekaně selhává, když otevře téma intersexuality, na níž znovu ukazuje pouze domnělou osvícenost některých postav. Najednou se ve filmu všichni rozřadí do dvou táborů, z nichž každý svá stanoviska podivně deklamuje a jasně ozřejmuje, což jde úplně proti neuchopitelnosti, s nimiž Úsvit začal.

Je to zaváhání, které ale nepřebije tvůrčí zápal, pečlivost a poctivost, jaké nejsou v českém filmu zas tak často k vidění.