Furiosa hledá důvod, proč se vracet do světa Šíleného Maxe. Moc se jí to nedaří

V devět let starém filmu unesla nevěsty krutého postapokalyptického vladaře, teď ji samotnou jako dívku vytrhnou ze zelené oázy. Furiosa ve světě Šíleného Maxe už nemá tvář Charlize Theron, ale Anye Taylor-Joy, hvězdy Dámského gambitu, vrátil se však režisér George Miller. Vysekl pecku, která opět redefinuje akční žánr? 

Premiéra Šíleného Maxe: Zběsilé cesty byla tak trochu šokem. Prvnímu návratu režiséra George Millera do světa své osmdesátkové trilogie totiž nevěřili diváci, herci, ani studio Warner Bros., jehož zástupci dokonce přijeli na plac v Namibii a chtěli komplikované, zpožděné a předražené natáčení zastavit. Jenže pak přišel květen roku 2015, červený koberec v Cannes a ohromující úspěch.

Blockbuster, který vrchovatě plnil stopáž zuřivou automobilovou honičkou v poušti, mnozí záhy označili jako nejlepší akční film 21. století, což nadšeně odkývala i Akademie, která Millerovu vizi odměnila šesti Oscary.

Výjevy s poskakujícími obrněnými džípy, bojovníky s posprejovanými čelistmi i vybuchujícími cisternami v dunách žijí v kolektivní paměti doteď. A bulvár i po letech spekuluje, jak moc se nesnesli na place hlavní hvězdy Tom Hardy a Charlize Theron.

Pro prequel s názvem Furiosa se uvažovalo, že by se Theron digitálně omladila, nakonec ale válečníci potkáváme jako mladou dívku, kterou unesou gangsteři ze zelené oázy, kam se chce ve snímku z roku 2015 vrátit.

V první honičce nového filmu tak několik mužů na motorkách nahání Furiosina matka, která však padne za oběť surového Dementa. A drobná Furiosa, která však bez mrknutí dokáže prokousat hadičku s benzínem na motorce svého únosce, se stane jeho cennou kořistí.

Millerův film, vstupující do kin s logicky velkými očekáváními, je nejsilnější, když kolem sebe rozhazuje drobné výjevy a detaily z fungování postapokalyptické společnosti, které jsou správně ujeté, protože zůstávají nevysvětlené, děj na první dobrou nijak neposouvají, jen se na chvíli na plátně prostě objeví. A přesto mají efekt vymodleného lijáku v poušti.

Po pádu civilizace tu defiluje například lidská Siri, kmet doslova potetovaný informacemi, který na povel odvypráví historii slavných motorek i složení lidských slz, abychom o chvíli později zahlédli porod dítěte s několika nohama, po němž následuje krátká exkurze do děr pod citadelou, kde bezzubá stařena pěstuje červy hodující na lidských údech. Když je Furiosa takhle trhlá, je s ní dobře.

Horší ale je, že jako celek působí pouze jako extenze vizuálů, motivů i postav, které jsme viděli před těmi osmi lety, aniž by zde Miller našel pádný důvod, proč z nich sfouknout navátý písek a vehnat je znovu do akce. Ruku na srdce, opravdu nás zajímá, jak Furiosa přišla o svoji ruku? Jakkoliv za výpravou, střihem nebo kostýmy stojí stejní lidé jako minule, všechno je tak nějak umělejší.

Už mdlé trailery na Furiosu varovaly, že tentokrát nepůjde o onu takřka dokonalou kombinaci praktických efektů, které CGI už jenom pozvedne – na YouTube si ostatně můžete najít záběry z natáčení Zběsilé cesty, kdy obří tirák na namibijské poušti skutečně vybuchuje, což se pak jen vyšperkovalo a dobarvilo v postprodukci, kde se do záběrů mimo jiné přidala třeba další vozidla nebo herci.

U Furiosy ale digitální triky ze spousty scén vyloženě trčí, čehož si všimnete, už když v rajské zahradě, odkud Furiosu unesou, naskakuje její matka na koně jako postava z animáku, aby později při honičce pouští z cisterny válečníci padali, jako kdyby neměli žádnou hmotnost. Akce je na hollywoodské poměry pořád “vyšší dívčí”, už je ale až moc vidět, co všechno vznikalo před zeleným plátnem. 

Pokud tedy režisér Steven Soderbergh o Zběsilé cestě prohlásil, že nechápe, že při jejím natáčení nezemřely desítky kaskadérů, tady najednou úžas z tehdejší technické brilance nutné pro udržení kinetičnosti brutální grotesky nemá moc co vyvolávat.

Lehce se tak stane, že když na obří tahač s cisternou, tentokrát vybavený “megařemdihem”, nalétávají útočníci v jakýchsi rogalech, zaujme vás hlavně moment, kdy jedna z postav vykřikne “bumbej chcánky”.

Problémů je víc. Dementus, jehož hraje Chris Hemsworth, není ani moc vtipný, ani moc děsuplný, byť aspoň jezdí v kočáru taženém motorkami. Osten tady ale ztratila i mladší verze Immortana Joe.

Pokud vyhlížíte Anyu Taylor-Joy, dočkáte se přibližně až po hodině stopáže, kdy vyroste ze své dětské verze, aby se stala součástí mocenských her kvůli výměně jídla, paliva a nábojů mezi třemi tvrzemi. Aby byla iluze “béčka” Zběsilé cesty kompletní, dokonce se objeví i nový “Max”, tentokrát pojmenovaný Jack v partu velmi připomínající roli Hardyho.

Film rozdělený do kapitol se také poněkud vleče. Opět si vzpomenete na Zběsilou cestu, která se odehrávala během tří dnů, zatímco tady s postavami strávíme patnáct let.

To ale nezalátá některé scenáristický kiksy – proč najednou Furiosu nikdo nehledá, když unikne z Immortanova trezoru? A čemu pomůže, když Dementus na půl hodiny zmizí z děje? Kdyby to mělo švih, nepřemýšleli byste nad takovými detaily, ale necelých 150 minut je rozhodně cítit.

S rozpočtem 233 milionů dolarů nabobtnalým kvůli záplavám i covidovým uzávěrám je Furiosa nejdražším filmem všech dob natočeným v Austrálii. A pořád je z něj cítit zápal skoro osmdesátiletého filmaře, který věří síle obrazů a nechce vám vymluvit díru do hlavy.

Potíž ale je, že minule měl takový odpich, že už se mu nemůže ani přiblížit. Takže spíš dření známou značku než cokoliv jiného, v čemž vás ještě utvrdí závěrečné titulky s ikonickými záběry ze Zběsilé cesty.