Projekt v Praze? To by byl splněný sen, říká architekt ze Studia Libeskind

Představa, že v historickém městě nelze dělat současnou architekturu, je chybná, myslí si architekt Yama Karim ze světoznámého studia.

Architekt Yama Karim pracoval na nejsložitějších projektech studia, jako je proměna bývalého výstaviště v Miláně, přestavba Světového obchodního centra v New Yorku nebo rezidenční projekt v Singapuru. Proč ještě nemáme budovu od Studia Libeskind v Praze? A jak poznat udržitelnou architekturu?

I když se nejprve architektuře věnovat nechtěl, nakonec se v ní našel. V newyorské pobočce světoznámého Studia Libeskind začal pracovat v roce 2003, první zkušenosti s americkým architektem Danielem Libeskindem a jeho ženou Ninou sbíral ale už na konci devadesátých let.

Tehdy ho jako čerstvého absolventa pozvali manželé do Berlína, aby jejich studiu pomohl se soutěží na dostavbu budovy londýnského muzea Victoria and Albert. Soutěž vyhráli, ale originální stavba věrně kopírující skulpturální rukopis zakládajících architektů studia nikdy nedošla k realizaci.

Zato jiné projekty, na nichž se architekt Yama Karim podílel, ano. Ve výčtu najdeme přestavbu Světového obchodního centra v New Yorku, nově vzniklou rezidenční čtvrť v Miláně nebo Singapuru. Vedle toho vedl výstavbu několika výškových budov, včetně hotelu Baccarat v Dubaji.

Učil také na vysokých školách v Curychu a New Yorku, letos se navíc Yama Karim stal porotcem české soutěže Kaplicky Internship organizované nadací Bakala Foundation ve spolupráci s londýnským Design Museem a Nadačním fondem Kaplicky Center.

V rámci ní vybere jednoho českého studenta, který pojede na tříměsíční placenou stáž do newyorského ateliéru Studio Libeskind.

Jak jste se dostal k architektuře?

Řekl bych, že jsem se jí nemohl vyhnout. Jsem třetí nebo čtvrtá generace architektů a inženýrů. Můj otec byl inženýr stejně jako můj dědeček. Takže i když jsem se tomu snažil vyhnout, nevyšlo mi to. Zkoušel jsem umění, grafický design, media art a nakonec stavební inženýrství. Pak jsem se jednoho dne rozhodl, že si udělám kurz architektury.

A tam to začalo. Neřekl bych, že jsem se do architektury vyloženě zamiloval, ale okamžitě mě zaujala. Při práci a chození na přednášky jsem se necítil jako ve škole. Nepřipadalo mi to jako práce. Bylo to celé velmi přirozené, tak jsem nakonec v oboru zůstal.

Vaši sourozenci jsou také architekti?

Ne, ale vlastně k tomu nemají daleko. Můj nejstarší bratr je stavební inženýr. A můj prostřední bratr se pohybuje ve finančním světě. Oba žijí v Kalifornii, kde jsme vyrostli.

Zmínil jste, že architektura vám při studiích nepřipadala jako práce. To se, předpokládám, muselo změnit…

Ve chvíli, kdy zjistíte, že architektura není jen kreativní proces, tak se tohle samozřejmě změní. Vedle kreativní práce, která je pro mě pořád spíš koníček, je tu vedení kanceláře, udržování kvality práce v týmu a další věci. Neříkám, že nejsou zábavné, ale tak skvělé jako samotné navrhování nejsou.

Jaká aktivita vás v tomhle ohledu nejvíc nebaví?

To asi nedokážu říct. Frustrující však bývá, když se nějaký projekt zastaví z ekonomických nebo politických důvodů. Jsme odvětví služeb, takže jsme úzce navázáni na investory, politické a ekonomické klima. Architektura je pořád veřejné umění, které nejde schovat, takže na ni přirozeně působí spousta vlivů.

Máte v hlavě nějaký konkrétní projekt, který se nepovedlo dotáhnout do konce?

Obecně bych řekl, že v architektuře je úmrtnost projektů poměrně vysoká. Těch, které se zruší, nepřekročí rámec koncepčního návrhu nebo nedostanou finanční prostředky, je opravdu mnoho. Ale to je běžná součást praxe a my architekti s tím většinou umíme žít. Kdybych ale měl zmínit nerealizovanou budovu, na kterou často myslím, tak je to dostavba Victoria and Albert Museum v Londýně.

Díky ní jste se dostal do Studia Libeskind, že?

Ano. Po ukončení školy v Kalifornii jsem se přestěhoval do New Yorku, kde jsem chvíli pomáhal rozjíždět jednu menší architektonickou praxi. Po několika měsících mi ale došlo, že to pro mě není ten správný směr. Naštěstí mi pak jednoho dne zazvonil telefon. Na druhé straně byla Nina Libeskind a říká mi, že mě můj bývalý profesor doporučil na práci na jedné soutěži.

Byla to právě dostavba Victoria and Albert Museum v Londýně. Řekla mi: Můžete ještě dnes naskočit na letadlo a přiletět do Berlína? Byl jsem v šoku, nic takového jsem nečekal, tak jsem poprosil o čas na rozmyšlenou. Když jsem historku popisoval své tehdejší ženě, řekla mi, že bych byl blázen, kdybych do toho nešel.

Tak jsem volal zpátky do Berlína, že tedy přijedu, ale že mám prošlý pas. Nina Libeskind to všechno zařídila, pas byl do několika hodin připravený a já odjel. A soutěž jsme v roce 1996 vyhráli.

Jak se od roku 1996 obor změnil?

Architektura je stará praxe, takže v některých ohledech je stejná už tisíciletí. Za posledních třicet let ale architektura znovu získala svou kulturní a občanskou hodnotu. Lidé daleko více chápou, jaký vliv má na okolí, na naše životy. Myslím, že tohle se netýká jen architektury, ale designu obecně.

Co umělá inteligence? Je to pro vás téma, nebo jen nafouknutá bublina? Používáte ji?

V omezené míře ano. Myslím, že všechno, co je takto zajímavé, je lepší si vyzkoušet, než se tomu vyhýbat. A pokud se vám používání umělé inteligence příčí, není lepší poznat nepřítele než bojovat naslepo? Uznávám ale, že debata o AI může být do jisté míry nafouknutá bublina: Podobné to bylo i u 3D tisku nebo virtuální reality.

Spekulace o potenciálu technologických novinek jsou vždy tak trochu vyhrocené, protože neznáme jejich hranice. Pokud se ale ptáte, zda podle mě AI nahradí architekty, řekl bych že ne. Nakonec je to naše interakce se strojem, co dělá věci zajímavé. Jde tedy spíše o nalezení rovnováhy.

Jak konkrétně AI ve studiu používáte?

Používáme ji jako inspirační zdroj, zkoušíme, co zvládne vygenerovat. Nutno ale říct, že i když od umělé inteligence dostaneme obrázek, stejně musíme mít představivost, zkušenosti a specifické technické schopnosti, abychom ten obrázek poupravili a dali mu reálnou formu.

Další rok budete vybírat jednoho studenta z Česka, který díky soutěži Kaplicky Internship dostane příležitost placené stáže v newyorském studiu. Je mladá generace architektů jiná než ta vaše?

To je těžká otázka. Myslím, že současná generace mladých architektů má trochu zdravější přístup k práci. Už si jí nenechávají tolik diktovat život. Jsou také sebevědomější, zároveň méně úzkostliví z toho, že musí v kariéře dosáhnout něčeho velkého. Mají zkrátka jiný druh ambic.

A tematicky? Zaměřují se třeba více na udržitelnost?

To si nemyslím. Dobrá architektura byla vždy udržitelná. Když reagujete na kontext, používáte místní materiály a lokální zdroje, měli byste jako architekti doručit nejen formálně skvělou architekturu, ale i udržitelnost.

Jak poznat neudržitelnou architekturu?

To je ošemetná otázka. Nejsem si jistý, jestli bych měl zmiňovat konkrétní projekty nebo budovy kolegů z oboru. (smích)

Tomu rozumím. Existují ale nějaké charakteristiky, které by mohly onu neudržitelnou architekturu definovat? Mohly by to být třeba budovy, které se až příliš snaží kopírovat trendy?

Pokud se na to podíváme z hlediska designu budovy, tak ano. Pokud je návrh příliš módní, není dostatečně nadčasový, pak má omezenou životnost, trvanlivost. Proto se ve studiu snažíme dělat takovou architekturu, která nepodléhá trendům a není na ní poznat, kdy byla postavena.

Nedávno jsme se s Danielem Libeskindem bavili o tom, že skutečně udržitelná architektura je ta, kterou veřejnost přijme za svou. Jsou to takové budovy nebo jiné architektonické zásahy, o které se lidi rádi a dlouho starají.

Dokážete říct, jaký projekt byl pro vás osobně ten nejzásadnější?

Určitě není jen jeden. Jde spíše o řadu projektů vzájemně provázaných napříč kontinenty. Zmínil bych rezidenční projekt CityLife v Miláně a pak Reflections v Singapuru. Zajímavé je to, že i když jde v zásadě o dost podobné projekty, luxusní rezidenční bydlení, v obou zemích vypadala realizace zcela jinak. Pracujete s jiným klimatem, kulturou, materiály, technikou…

Můžete být konkrétní?

Zajímavým příkladem bylo, když jsme na dvou různých projektech – jeden byl v Německu, druhý v Itálii –, použili stejný obklad, který jsme navrhli s jedním italským výrobcem. Jenže obě země přistupují k obkladům zcela jinak. Musíte tedy použít znalosti místního kontextu, abyste dosáhli toho, co potřebujete.

Bylo by přece nelogické stavět – a teď fabuluji – skandinávský styl budov v jižní Africe. To je jeden z důvodů, proč mezinárodní styl selhává. Anonymní architektura, která nereflektuje místní specifika, zkrátka nefunguje… Vidíte a jsme zpět u udržitelnosti. Myslím, že architekt by se měl snažit nasát co nejvíce kulturních charakteristik, aby se jeho projekt už nedal postavit nikde jinde.

Na čem teď pracujete?

O některých projektech mluvit nemůžu, ale právě teď pracuji na The Einstein House při Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě, který bude sloužit jako centrum vědeckého a technického vzdělávání. Je to opravdu výjimečný projekt a v současné chvíli se připravuje jeho stavba. Hotovo by mohlo být za dva, dva a půl roku.

Jak dlouho většinou trvá, než se návrh zhmotní v samotnou realizaci?

Velmi záleží, zda jde o komerční projekt, ty jsou většinou rychlejší, nebo o veřejnou zakázku. Rozptyl je opravdu velký. Například firemní pavilon čínského developera Vanke na milánské Expo z roku 2015 jsme dali dohromady za šest měsíců, Židovské muzeum v Berlíně naopak trvalo deset let.

Máte radši práci na velkých projektech, jako je milánská čtvrť či newyorské Světové obchodní centrum, nebo komornější zakázky?

On v tom popravdě není zas tak velký rozdíl. Jde jen o škálu, o měřítko, kterým se na projekt díváte. Pro mě osobně je tohle jedna z nejhezčích výzev architektury: Musíte se umět na věci dívat extrémně zblízka, ale také z dálky, z perspektivy zohledňující kontext.

Řekl byste, že máte nějakou profesní deformaci?

Rozhodně a je to popravdě trochu prokletí. Začíná to přirozeně v mém domě. Vím, jak tu všechno funguje, kde jsou malé nedokonalosti, škrábance a rýhy. Na moderních budovách zase studuji, jaké sklo na nich je, z jakého materiálu jsou vyrobeny, do čeho se investovalo a kde peníze naopak chyběly. Vlastně je to tak, jak říkal spisovatel Italo Calvino: Každý může mít ze stejného zážitku naprosto odlišnou zkušenost, protože je schopen prohlédnout skrze jiné vrstvy.

Proč ještě nestojí žádná budova Studia Libeskind v Praze?

My na to čekáme! Prahu a Českou republiku obdivujeme, nejen díky její historii. Je to nádherné místo a my bychom rádi nějak přispěli. Udělat projekt v Praze by byl splněný sen. Myslím, že představa, že v historickém městě nelze dělat současnou architekturu, je chybná. Obě složky se mohou vzájemně doplňovat a respektovat.

Viděl jste návrh Vltavské filharmonie dánského studia BIG?

Neviděl, ale podobně ambiciózním a velkým projektům fandím. I když také musím říct, že města se doopravdy začínají měnit, až když v nich stoupne kvalita života každého průměrného obyvatele. A to většinou jedna stavba nezařídí. Že se to děje, poznáte většinou tak, že se ve městě začne zvedat úroveň gastronomie. To vám napoví, že ve skutečnosti dochází k významně hlubšímu posunu.