Umíráme hlady

Moje tělo selhává. Moje matka se hroutí vyčerpáním. Můj bratranec každý den riskuje život, aby získal kousek jídla. Děti v Gaze umírají před našima očima a my jim nemůžeme nijak pomoci, píše Ruwaida Amer,.Mám strašlivý hlad.Nikdy jsem tato slova nemyslela tak, jako teď. Nesou v sobě ponížení, které nedokážu plně popsat. Každou chvíli si přeju, aby to byl jen zlý sen. Abych se probudila a všechno bylo pryč. Od loňského května, kdy jsem byla nucena opustit svůj domov a uchýlit se k příbuzným v uprchlickém táboře Khan Younis, slyším stejná slova z úst nesčetných lidí kolem mě. Hlad je zde vnímán jako útok na naši důstojnost, krutý rozpor ve světě, který se pyšní pokrokem a inovacemi. Každé ráno se probouzíme s jedinou myšlenkou: jak sehnat něco k jídlu. Moje myšlenky okamžitě směřují k naší nemocné matce, která před dvěma týdny podstoupila operaci páteře a nyní potřebuje výživu, aby se zotavila. Nemáme jí co nabídnout.