Roky strávené reportážemi z Gazy mě zlomily. Proč trvalo tak dlouho, než se svět rozhořčil?

V letech 2010 až 2013 jsem byla na místě a dokumentovala izraelské útoky na Palestinu. Málokdo to chtěl vidět, píše Phoebe Greenwood,Když

jsem se v roce 2010 přestěhovala do Jeruzaléma, zahraniční

korespondenti mi dali znepokojivou radu: „První rok tady budeš nenávidět

izraelskou vládu, druhý rok palestinské vedení a třetí rok budeš

nenávidět sama sebe.“ Řekli mi, že pro zachování duševního zdraví

je nejlepší odejít, než tam budu čtyři roky. Přikývla jsem a pomyslela

si, jak jsou smutně cyničtí. Já to zvládnu lépe, řekla jsem si.

Nezvládla jsem to.V Izraeli a Palestině jsem vydržela necelé čtyři roky. Během té doby jsem informovala o nuceném vysídlování a represivní byrokracii (izraelská okupace se rozšiřuje prostřednictvím odepírání povolení, demolice domů a odebírání průkazů totožnosti). Psal jsem o vraždách dětí, válečných zločinech a terorismu (páchaných oběma stranami). Snažila jsem se co nejlépe vysvětlit anexi Západního břehu a kolektivní trest dvou milionů lidí v Gaze, aniž bych použila zakázané výrazy jako apartheid

nebo válečný zločin. Zahrnula jsem potřebnou vyváženost názorů a

stanovisek. Přesto však každá zpráva o zvěrstvech v Palestině byla

přijata s velmi osobními obviněními ze zaujatosti. Šéfredaktoři byli často nervózní, čtenáře to nezajímalo.Proč jsme my, jejichž úkolem bylo informovat o zvěrstvech v Palestině, byli tak naprosto neschopní jim zabránit?