Zastupovala Kinteru či Konečnou, přesto respektovaná Polansky Gallery zavírá. Proč?

Po třinácti letech končí renomovaná soukromá galerie vedená Filipem Polanským. Za zavřením pražské síně stojí ekonomické důvody, zejména pak investice do zahraničních uměleckých veletrhů. Jaká zpráva to je pro další české komerční galerie a co bude s umělci, které Polansky Gallery zastupovala?

Pětkrát se účastnila prestižního veletrhu Liste přidruženého k Art Basel, umělce dovezla ale také na mezinárodní přehlídky umění jako Artissima Torino, Art Brussels, viennacontemporary či na Art Cologne.

Zastupovala taková jména jako Adam Holý, Krištof Kintera, Šimon Sýkora, Roman Štětina či Tadeáš Podracký. 

Na konci loňského roku ale oznámila pražská Polansky Gallery konec. Po třinácti letech zavírá dveře galerie, která stála za úspěchem umělce Vladimíra Houdka nebo Elišky Konečné.

O důvodech konce jsme mluvili s jejím zakladatelem Filipem Polanským. 

Proč Polansky Gallery končí? 

Stojí za tím prosté ekonomické důvody. Nedařilo se mi realizovat dostatek prodejů, na kterých je galerie závislá. V kombinaci s vysokými náklady se provoz galerie stal neudržitelným.

Bylo těžké řez udělat, nebo k němu galerie směřovala už nějakou dobu?

Popravdě to bylo těžké rozhodnutí. Po třinácti letech se takový projekt neopouští snadno. Navíc mě v poslední době práce začala znovu hodně bavit po obsahové stránce. Galerijní profil jsem posouval směrem k mladší progresivnější generaci a bylo to vzrušující a obohacující. Ten řez tedy poněkud zabolel.

Nepřemýšlel jste o nějaké veřejné výzvě? Přiznat, že se nedaří, a doufat, že vás trh podrží?

Přemýšlel. Ale nemyslím si, že by to fungovalo. Galerie už prošla krizí během covidu, tehdy jsem apeloval na sběratele, zda nechtějí pomoci. Zjistil jsem ale, že situace zachraňování není pro sběratele nijak příjemná. Proto jsem se pro tento krok nerozhodl.

Zmínil jste, že končíte kvůli nepříznivé ekonomické situaci. Co za ní stojí? Přílišná konkurence? Nezájem o současné umění? 

Evropský trh se současným uměním je nejslabší za poslední roky, propisuje se do něj nervozita, pocit ohrožení a nejistá podoba budoucnosti, války, konflikty, ale třeba i Trumpova cla. Je to jeho vlastnost: umění je věc zbytná a trh s ním je instantním zrcadlem nálad ve společnosti. Tentokrát to ale trvá příliš dlouho, vlastně se to divně táhne už od covidu. Navíc prognóza pro letošní rok je ještě horší, asi nás čeká další propad.

Proč podle vás nezafungovaly ani zahraniční veletrhy umění? Má české umění v tomto kontextu vůbec jméno, slovo?

Zahraniční veletrhy byly právě to, co nás nakonec potopilo. Jsou to pro galerie velmi riskantní akce, stojí hodně peněz, a když se obchodně nevydaří, vznikne velký problém s cashflow. Daří se nám sice získávat hodně pozornosti, cenné kontakty a zasíťovávat umělce, ale na konci dne jde zase o peníze, které někde chybějí. České umění v tom mezinárodním kontextu bez problému obstojí, to je dobrá zpráva. Potenciál je veliký, jen ho musí někdo dlouhodobě odpracovat.

Jak to, že galerii nezachránila ani jména jako Krištof Kintera nebo Eliška Konečná?

Zájem o Elišku je sice konstanta, na kterou se dá spolehnout, ale jejích děl vzniká málo, případně nejsou určena pro okruh mých klientů. Takže to samo o sobě nestačí na to, aby galerie ustála krizi. Musím ale dodat, že i o jiné umělce, především ty nové, byl velký zájem. Akorát klienti s nákupem vyčkávají na „lepší časy“.

Co konec vaší galerie vypovídá o stavu českého uměleckého trhu? 

Ani ten mě tentokrát nepodržel. Je sice specifický a nekopíruje tolik zahraniční trendy a nálady, ale teď je také slabý a pomalý. Navíc je stále velmi konzervativní, zahraniční umění má pořád málokdo odvahu sbírat.

Mluvíte o zahraničních umělcích ve vašem portfoliu?

Ano, ale i o zahraničních umělcích, které jsme představili ve výstavním programu. I když se českému sběrateli zahraniční umělec líbí, málokdy je do něj ochoten investovat. Otevírá se mu tak totiž velký prostor, ve kterém je nutné se zorientovat. Bojí se, že by se mohl zmýlit. To je podle mého názoru velká slabina českého prostředí, sběratelům chybí odvaha.

Proto jsem velmi ocenil příklad Katky Havrlant, která v září minulého roku představila svou sbírku, a to v mezinárodním formátu. Fungovalo to skvěle. Doufám, že tento příklad bude nejen sběratele inspirovat. 

Myslíte, že konec může potkat i další české komerční galerie?

Nemyslím si. Většina z nich – výjimkou je například Hunt Kastner – totiž funguje jiným způsobem. Málokdy skutečně umělce zastupují a dlouhodobě systematicky podporují vývoj jejich kariéry v mezinárodních souvislostech. Neúčastní se nákladných zahraničních veletrhů a nezajišťují produkci nových děl.

Já jsem z mezinárodního kontextu nechtěl ustoupit, tohle byla od začátku moje ambice. Je škoda, že se tento model fungování u nás neuchytil, ve světě jde o nejběžnější typ. Jenže je s tím více práce, umělci i galerie jsou konfrontováni se zahraničím, které je silné a neodpouští.

Co bude s umělci, které jste zastupovali? Hledají si nové zastoupení? Nebo je na stole spolupráce na jiné úrovni? 

Ještě se snažím vymyslet, jak svoje umělce podporovat a dělat pro ně něco přínosného i bez galerie. Vedeme rozhovory a pro každého ta cesta bude asi trochu jiná. Zatím je brzy na jasnější odpověď.

Vaše galerie fungovala třináct let. Na jaký počin, výstavu či zahraniční veletrh jste za tu dobu byl nejvíce pyšný?

Velkou radost jsem měl z přijetí na veletrh Liste v Basileji a všech pěti prezentací, které jsme tam udělali. Byly skvělé a měly silný ohlas. Vlastně všechny naše veletržní účasti byly prezentačně hodně povedené, i když ne vždy obchodně.

Pyšný jsem také na to, že jsme do Česka přivezli spoustu skvělých zahraničních umělců, ať už to byli Pakui Hardware, Rebecca Ackroyd, Nils Alix-Tabeling nebo Sung Tieu. A co mě těší nejvíc? Že jsme pomohli celé řadě mladých umělců vyrůst a rozvinout se do dnešní respektované pozice.

Čí kariéru se vám povedlo nejvíce nastartovat?

Na začátku se to podařilo s Vladimírem Houdkem, byl tenkrát vlastně ještě student a do pár let jsme zařizovali institucionální výstavy v Německu a knihu u Hatje Cantz. Zmínil bych také například Elišku Konečnou. Za tříletou spolupráci byly posuny v její kariéře velmi viditelné, a to nejen díky kontaktům, které jsme získali v Basileji. A troufám si tvrdit, že u Stanislava Zábrodského bude to, co jsme zatím stihli odpracovat, vidět brzy.

Kam se český galerijní trh za tu dobu vašeho fungování posunul? Jak se proměnil? 

Když jsem v roce 2012 galerii otevíral, tak tu trh skoro žádný nebyl a celé prostředí byla trochu džungle. Postupně se zajímavě vyvinul a v posledních letech se pro sbírání současného umění rozhodla spousta nových lidí. Vznikly velké soukromé referenční sbírky, které mnohé další sběratele inspirovaly. Ještě by to chtělo víc kultivace a zavedení některých standardů běžných v zahraničí, které u nás pořád nefungují. Celkově je to ale na dobré cestě.

Foto Jan Kolský

Jaké standardy máte na mysli? Například prodeje obcházející galerie?

Ano, i ty, i když už to není tak častý jev jako dříve. Ale musíme si uvědomit, že tato praxe je jen efekt nedostatku. Galerijní scéna je malá a není tu zažité povědomí o tom, jakou roli vlastně galerie má. Sběratelé mnohdy nevědí, proč je dobré ji neobcházet, proč se vyplatí ji podpořit, jaký vliv to může mít na dané umělce a na hodnotu jejich díla. Mnoho lidí ke galerii přistupuje jen jako k prodejně, kam si můžete zajít nakoupit. Pak je pochopitelné, že mají tendenci ji obcházet a cenu vyjednávat přímo s umělci.

Už víte, jakým dalším kariérním směrem se vydáte vy? 

Jak už jsem říkal, rád bych zkusil přenést všechno do nějakého nového, udržitelného modelu. To se ale nedá vymyslet za týden. Každý konec s sebou přináší i nové příležitosti, které se časem mohou nějak zformovat. Zatím je to hodně čerstvé. Sám jsem zvědavý, jestli se ještě vrátím s nějakým novým projektem.

Dokázal byste si představit svou roli v nějaké galerijní instituci?

V instituci se úplně nevidím. Jsem spíše sólista a typ, který si užívá vlastní projekty. A navíc na působení v umělecké instituci nemám relevantní vzdělání ani zkušenost. Myslím spíš, že bych své zkušenosti mohl prozatím uplatnit jako poradce pro větší privátní sbírku nebo soukromou galerii, která má s českým uměním mezinárodní ambice.

The post Zastupovala Kinteru či Konečnou, přesto respektovaná Polansky Gallery zavírá. Proč? appeared first on Forbes.