Mění nevzhledná prostranství. Josef Zlamal vrací umělecké prvky do českého stavitelství 

Patří umění jen do galerií nebo depozitů sběratelů? Omyl. Zásadní efekt přináší umělecké dílo ve chvíli, kdy se objeví ve veřejném prostoru. Nezáleží pak, jestli půjde o několikametrovou malbu na fasádě, nebo nenápadný detail na zábradlí. Všechny tyto momenty jsou pro estetické cítění veřejnosti zásadní. Díky umělci Josefu Zlamalovi počet podobných prvků v Česku rychle roste.

To, že se bude věnovat umění, bylo jasné velmi brzy. Josef Zlamal se totiž narodil do rodiny, kde se kreativita dědí po generace. Už jeho dědeček se výrazným způsobem zasadil o podobu veřejných budov u nás. Wilhelm Zlamal, šternberský rodák, je tvůrce výzdoby vstupní haly hlavního nádraží v Olomouci. Velkolepé sgrafito o ploše 310 metrů čtverečních je dodnes v hanácké metropoli k vidění.

„Dědeček zemřel v roce 1995, kdy mi bylo pouhých dvanáct let. Příliš brzo, abychom se dostali k otázkám o jeho tvorbě. Myslím si ale, že patřil ještě ke generaci, která byla přímo školena k podobně monumentálním projektům. Víc než my dnes,“ reflektuje současný stav jeho vnuk Josef.

Ačkoli má v životopise několik dalších zvučných jmen – jeho maminka je architektka Blanka Zlamalová, tatínek malíř Petr Zlamal, jejich syn Josef se na žádnou uměleckou školu nedostal.

„AVU jsem nestudoval z prostého důvodu, že jsem nebyl přijat. To mě vlastně posunulo hned v dalším roce na školu do Německa a umožnilo hledat sice dlouhou, ale jinou cestu,“ vysvětluje absenci formálního vzdělání autor několika zásadních intervencí do veřejného života u nás.

Možná i díky zázemí, ve kterém vyrůstal, a možnostem pracovat na zakázkách s maminkou, architektkou, to nikdy jako handicap necítil. Díky ní se dostal k celé řadě zajímavých zakázek. Jednou z těch zásadních byla konverze starého sila na obilí v Olomouci na Silo Tower (na úvodní fotce článku).

Dominantní výsledek si vysloužil intenzivní pozornost veřejnosti, i proto, že se jednalo o první případ, kdy bylo na starý objekt přistavěno dalších pět pater. 

Josef Zlamal ale svou kariéru nespojuje jen s rodinou. Jeho vlastní studio Zlamal se podílí na tvorbě autorských dekorů na fasády, tvoří reliéfy do interiérů, ale i výrazné sgrafito kresby do omítky. Právě podobné umělecké intervence mohou posunout fádní developerský projekt do úplně jiné fáze.

Je to patrné i na jednom z nedávných úspěchů Josefa Zlamala. Jeho sgrafito na polyfunkční budově ve Šlapanicích do jinak konvenčního architektonického řešení vnáší jemnost a působivost. Komplexní přístup pak doplňují i kovové detaily na fasádě, které plynule navazují na motivy vytvořené v břízolitovém sgrafitu.

„Fascinuje mě práce na zadáních, kde je potřeba hledat obsah spojený s daným místem a jeho lokálními, nezaměnitelnými aspekty. Těší mě proces, kdy návrh vzniká od prvního kroku ve společném dialogu se zadavatelem. Člověk je tak přirozeně nucen k věcem, které by ho samotného asi nikdy nenapadly,“ svěřuje se tvůrce.

Podobně fungovala i realizace atmosférických prvků pro mateřskou školu ve Šternberku. Silný vizuální jazyk pomáhá přebudovat prostory, které jsou často přeplněné nesourodými „hravými“ komponenty na hranici kýče, ve vkusné místo, které kultivuje vkus dětí už od raného věku.

Osvícené vedení šternberské školky zadalo Josefu Zlamalovi vše na klíč. A na výsledku je to znát. Jednotlivé elementy spolu přirozeně fungují, smysluplně se prolíná exteriér s interiérem a především jsou esteticky jednotné.

„Hlavní inspirací pro mě byla flóra a fauna. Nosným příběhem celé stavby je téma Sloní rodina. Ta je zastoupena v kovovém reliéfu u vstupních dveří, ale stejně tak se motiv opakuje v rámci celé fasády sgrafita,“ vyjmenovává rodák ze Šternberka jednotlivosti, které vytvářejí silný celek.

Jemné linky zvířat, ale i volba dřeva nebo hliníku působí v prostředí školky trochu jako zjevení. Žádný plast a křiklavé barvy, ale decentní, přesto hravé řešení. 

Ve Šternberku, odkud celá jeho rodina pochází, najdete ale i další příklady jeho práce, kdy možná nenápadný detail výrazně posune vnímání celého prostoru. Už jeho první realizace zde měla za cíl kultivovat relativně zanedbaný přednádražní prostor.

„Podařilo se nám vytvořit dva monolitické sloupy s reliéfem, který odkazuje k lokální ikonografii. Celé řešení pak pokračovalo i v rámci výroby nerezových atypických výplní, které jsou ekvivalentem běžného zábradlí,“ vzpomíná na jednu ze svých prvních zakázek.

Klienti pro Josefa Zlamala se ale nerekrutují jen z veřejného sektoru. Osobité, individuální díly tvoří i pro soukromé investory, ať už to jsou domovní znamení na rodinné domy, nebo návrh podoby náhrobních kamenů.

Dnes je poměr zakázek zhruba půl na půl. Hlavní roli ale nehrají peníze na straně klienta. Mnohem důležitější je otevřená mysl. „Limity hmotného plnění totiž nejsou vždy tím hlavním aspektem, který vše blokuje. Nejčastěji je to obava nebo neznalost možností.“

Josef Zlamal se ale limitů nebojí. Běžně využívá pro svou tvorbu řadu různých materiálů, od betonu přes kov až po zlato. V jednotlivých případech je mísí dohromady a i díky často netradičním spojením vznikají silné detaily. Na druhou stranu sgrafito do českých měst běžně patří.

V samotném Šternberku jich už mnoho nenajdete, ale stačí vyjet do pár kilometrů vzdálené Olomouce, kde stále tato původně renesanční technika zdobení fasád krášlí řadu domů.

I pro Josefa Zlamala je inspirací tvorba italských autorů. Mezi jeho vzory patří sochař a muralista Costantino Nivola nebo benátský rodák Carlo Scarpa. „Z domácích autorů obdivuji práce Josefa Klimeše, především pro hotel President, a budovu Vodních staveb v Holešovicích nebo tvorbu sochařky Sylvy Lacinové-Jílkové.“ 

Díla těchto tvůrců bylo možné během socialismu vídat běžně v parcích, na náměstích nebo volných prostranstvích. I díky povinnému alokování peněz na umělecké intervence vznikalo v temných dobách mnohem víc veřejného umění než dnes.

Je podle Josefa Zlamala řešením vrátit se k modelu „procento z výstavby na umění“? „Taková idea mi není blízká. Každá situace je přece individuální a vyžaduje proto určitou diskusi. Proč, kde, jak a za kolik má někde něco vzniknout je běžnou součástí procesu… Tato část by po zavedení podobného pravidla byla pravděpodobně redukovaná,“ vysvětluje svůj pohled na možné komplikace.  

Obavy z nedostatku zakázek v tuto chvíli Josef Zlamal nemá. Se svým týmem pracuje na zvelebování veřejného prostoru od Vsetína až po Mariánské Lázně a rozptyl je opět široký. Jeho rukopis najdete na plastice umístěné u kruhového objezdu nebo reliéfech, které připomínají vstup Mariánských Lázní do programu UNESCO.

Nejnovějších prací je rovnou několik. „Aktuálně s kolegy na dílně chystáme do Žďáru nad Sázavou trvalou upomínku na tamního rodáka Methoda Kalába, kdy kombinujeme omítku a beton. Připravujeme koncept na náměstí v Plzni, spolupracujeme na developerském projektu v Praze. Dlouhodobým plánem je ale i proměna prostředí českého zdravotnictví spolu se Smart Healthcare Solutions. První realizací je Nemocnice Šumperk.“

Dlouhý seznam prací se zdá být zárukou, že zdejší veřejný prostor se pomalu, ale jistě začíná probouzet z šedivé letargie. 

The post Mění nevzhledná prostranství. Josef Zlamal vrací umělecké prvky do českého stavitelství  appeared first on Forbes.